A pak přišla láska: Mezigenerační dialog, který (ne)vázne
A pak přišla láska: Mezigenerační dialog, který (ne)vázne
Ve filmu Šimona Holého se zápal pro ezoteriku, bezbřehá důvěra v kartářky a ochota svěřit jim do rukou svoje úspory i osud mísí s autentickým portrétem krize mezigenerační komunikace.
Osmadvacetiletý režisér Šimon Holý je jedním z tuzemských tvůrců, kteří dlouhodobě volají po aktualizaci témat a námětů, jež česká kinematografie zpracovává. Svými filmy jde příkladem: jeho loňský celovečerní debut Zrcadla ve tmě nabídl vhled do života současných městských mileniálů, kteří podléhají pro generaci třicátníků typické nerozhodnosti a neukotvenosti. V komediálním dramatu A pak přišla láska…, jež je od 1. prosince k vidění v kinech, Holý současných motivů zpracovává hned několik. Zaměřuje se na fascinaci kartářkami a ezoterikou, na tomto pozadí pak rozehrává váznoucí mezigenerační dialog mezi matkou a dcerou, který se dotýká jejich vzájemného vztahu, ale také vztahů s muži.
Právě enormní pozornost, kterou protagonistky vztahům s muži a mužům obecně věnují, Holý podrobuje kritice. Šedesátiletou psycholožku Kristýnu (Pavla Tomicová) nechává ze zoufalství vyhledat pomoc kartářky Zdeny (Tereza Hofová), která jí výměnou za nemalý obnos nabízí ozdravný pobyt. V Kristýniných očích je příčinou jejího životního neštěstí právě neschopnost najít dlouhodobého partnera. Ve Zdeně vidí cestu, jak nejen konečně najít lásku, ale také prolomit rodové prokletí: věří totiž, že ženy v její rodině byly nešťastné, protože měly smůlu na chlapy. Přikládá tomu obrovský význam.
Ženy skutečně často řeší muže a vztahy a právě kvůli těmto věcem se nejčastěji obracejí na kartářky. Při sledování A pak přišla láska… ale vyvstává otázka: je to tak proto, že to samy chtějí a že skutečně věří, že se jejich spokojenost odvíjí od toho, zda mají, či nemají chlapa – nebo proto, že je do této pozice po mnoho staletí tlačí patriarchální společnost?
Odpověď lze do jisté míry hledat v postavách Kristýniny dospělé dcery Sáry (Sara Venclovská) a Zdeniny neteře a pomocnice Lenky (Eliška Soukupová). Zejména rázná, racionální Sára, která nemá nejmenší chuť s kartářkou spolupracovat, stojí k psychicky rozložené, nicméně stále doufající Kristýně v opozici. Mladá žena cítí, že vztah s mámou je pochroumaný a stál by za nápravu, ale nechce se jí do toho – ne v přítomnosti pochybné ezo báby. Funguje tak jako symbol toho, jak se nastavení žen v oblasti mezilidských vztahů proměňuje, zároveň je ale sama ukázkou generačního traumatu: je tvrdá, uzavřená, není zvyklá s matkou mluvit o zásadních věcech z minulosti ani se jí svěřovat s tím, co se v jejím životě aktuálně děje. Uvolní se až v momentě, kdy ji k tomu nikdo nenutí a může si to udělat po svém. Pak je její potřeba konfrontace naopak nezastavitelná. Konečně může dojít k upřímnému rozhovoru a katarzi: odblokováním pocitů, které v sobě má Sára, nakonec obě ženy dokážou prolomit staré vzorce chování i pochopit, že problém nemá s muži vůbec nic společného.
A pak přišla láska… nabízí ženský příběh viděný autentickou ženskou perspektivu. Holý na snímku (stejně jako na Zrcadlech ve tmě) pracoval s téměř celoženským štábem, zároveň nechal ústředním čtyřem herečkám skoro absolutní prostor pro improvizaci (proto jsou spolu s režisérem podepsány pod scénářem). Měly možnost svoje charaktery i jednotlivé scény výrazně dotvářet a díky tomu vytvořily živoucí postavy a přirozeně plynoucí dialogy plynou přirozeně, které váznoucím vztahům mezi postavami na plátně dodávají na uvěřitelnosti.
❤️ Podpořte nás přes Buy Me a Coffee.
Civilní atmosféru každodennosti i blízkost příběhu podporuje citlivá kamera Jany Hojdové a absence hudby; Holý používá decentní klavírní melodii jen v úvodu a závěru snímku. Právě díky formální lehkosti se režisérovi podařilo věrohodně popsat zásadní problém současnosti: neschopnost starší a mladší generace spolu komunikovat, která souvisí nejen s celkovou proměnou společenské nálady, ale také s rychlým rozvojem technologií a sociálních sítí. Narážíme na ní už nejen při rodinných setkáních, ale také v online diskuzích a při řešení zásadních celospolečenských témat; od politiky přes sexismus až třeba po legalizaci manželství stejnopohlavních párů. Agresivita plynoucí z toho, že si navzájem nerozumíme – a často nemáme ani snahu si porozumět – vede k vyostřování debaty a prohlubování propastí v době, kdy je sounáležitost zásadnější než kdy dřív.
Přihlaste se k odběru newsletteru KATMAG a všechny nové články i podcasty vám budou chodit rovnou do mailu:
Baví vás, co jste si právě přečetli? Tak to sdílejte.
Sledujte KATMAG také na Twitteru a na Instagramu.