Sólo pro Donutila na pozadí ptačího cvrlikání
Atlas ptáků, nový film režiséra Olma Omerzu, spojuje dva náměty, které by lépe fungovaly v televizním formátu. Snímek táhne kupředu Miroslav Donutil v poloze, na kterou u něj nejsme zvyklí.
Když v roce 2015 vyšel Rodinný film Olma Omerzu, zrodila se režisérská hvězda. Možná ne hvězda, ale rozhodně talent, což o tři roky později potvrdila šesti Českými lvy oceněná road movie Všechno bude. Novinka českého tvůrce slovinského původu Atlas ptáků měla premiéru letos v září.
Atlasem ptáků se Omerzu posunul víc vstříc širší skupině diváků, i když si při tom zachovává image režiséra tíhnoucího spíš k artové formě. Krásné celky a perfektně postavené záběry patří k hlavním přednostem filmu o velkotovárníkovi (Miroslav Donutil), jehož účetní a zároveň exmilenka (Alena Mihulová) ve firmě zpronevěří peníze. Spolu s (nikoliv na jejím pozadí) zdánlivě kriminální zápletkou se odehrává rodinné drama, které odkrývá křehké vztahy podnikatele s jeho dospělými dětmi a zetěm (Martin Pechlát, Pavla Beretová a Vojtěch Kotek) a staví je do kontrastu s úplně odlišným vztahem účetní a její dcery (Eliška Křenková). Pro Donutilovu postavu jsou firma a rodina jedno a totéž, a od toho se odvíjí i propojenost hlavních příběhových linek.
Problém je, že jednotlivé vrstvy příběhu Omerzu začíná odhalovat až koncem druhé třetiny filmu a po velmi pomalém rozjezdu, navíc jen proto, aby dospěl k unáhlenému finále, které působí nedopečeným dojmem.
Film jasně stojí na vynikajícím Donutilovi, který předvádí zase trochu jinou polohu, než na jakou je u něj filmové publikum zvyklé. Slušně napsaná je i postava účetní Marie, jejíž naivita je až bolestivě groteskní. Její zásluhou – a zásluhou opakujícího se motivu ptáků komunikujících v motivačních frázích – má film spíš tragikomický, než dramatický nádech a místy přerůstá skoro v satiru. Ale jen skoro, takže i při závěrečných titulcích zůstává otázkou, zda to byl záměr.
❤️ Podpořte nás přes Buy Me a Coffee.
Žánrově se Atlas ptáků zařazuje nejasně a dojem, že by námět lépe fungoval jako dvě samostatné epizody televizního cyklu o pohnutých lidských osudech, je neodbytný. Kromě Donutila a Mihulové zbývající herci nemají moc, co hrát; jejich postavy jsou ploché a jakoby do počtu. I kvůli tomu je celý set up filmu neživý a příběh těžko uvěřitelný. Nabízí se srovnání se zmíněným Rodinným filmem, který se v rámci režisérovy tvorby Atlasu ptáků tématicky nejvíce přibližuje. Ani tam charaktery neoperují s jasně popsanými životními příběhy, potřebnou hloubku ale snímku dodává jeho pohlcující atmosféra, vycházející především z pečlivě propracovaného vizuálu. V Atlasu ptáků to tak nefunguje; samotná forma není dostatečně silná a když se konečně začne něco dít, divák nemá vůli ani důvod věnovat tomu pozornost.
Bavil vás tenhle článek? Můžete ho sdílet:
Přihlaste se k odběru KATMAGu a všechny nový články vám budou chodit přímo do pošty. Stačí vyplnit e-mailovou adresu tady: