Fialová je barva duše a něhy: Běžná selhání vedou k citlivé apokalypse
„Naším úkolem je burcovat, vyvolávat prudkou reakci na ničivé události, ale zároveň tišit neklidné vody a znovu vytvářet tichá místa.“ – Donna J. Haraway
Většinu života prostě děláme, co můžeme. Co se stane, když všední tok dní naruší zcela nevšední událost? Snímek Běžná selhání, který podle scénáře Kláry Vlasákové natočila režisérka Cristina Grosan, představuje trojici žen, jež zaběhlé koleje dovedly k menší či větší míře netečnosti. Šedesátnici Haně (Taťjana Medvecká) nedávno umřel manžel. Teenagerka Tereza (Nora Klimešová) vyrůstá v rodině, jejíž členové spolu nedokážou komunikovat a Sylva (Beáta Kaňoková) bojuje s výchovou temperamentního syna. Osudy všech svede dohromady jeden čas, jedno místo a jedna katastrofa. Vše je zahaleno v omamném oparu růžovo-fialových světel, která se z ničeho nic objevila na obloze.
Fialová je královská barva; spojená se spiritualitou a duchovnem, a zároveň s láskou oproštěnou od pudové smyslnosti. Je barvou něhy, jemnosti a oddanosti; vlastností typicky spojovaných s ženstvím. V Běžných selháních pomáhá dotvářet svět, který je dobře známý, přesto působí fantaskně. Chytře zvolené lokace, mezi kterými nechybí brutalistní DBK Budějovická od architektky Věry Machoninové nebo Mulačova diplomatická čtvrť v Troji, dodávají filmu punc sci-fi žánru, aniž by tím trpěla sympatická civilnost příběhu. Tu zejména v první části udržuje intimní kamera, která diváka nechává nahlédnout do každodenního života ústředního tria před osudovou událostí. V mnohém tak Běžná selhání evokují Melancholii (Melancholia, 2011) Larse von Triera.
Oproti Trierově oceňovanému dramatu, v němž je všudypřítomná deprese spojená s bezvýchodnou definitivností, jsou ale Grosan a Vlasáková vůči svým hrdinkám osobnější a empatičtější. Prozrazují o nich jen to nejpodstatnější a dál je nechávají žít vlastním životem – autorky sebevědomě (a správně) spoléhají na to, že jejich postavy a témata zvládnou oslovit bez pomocných berliček.
Všechny tři ženy se potýkají s nelehkou životní situací: Hana se vyrovnává se smrtí životního partnera i s pocitem nahraditelnosti, v područí direktivní matky dospívající Tereza objevuje vlastní sexualitu a Sylva má problém sžít se s mateřskou úlohou. Emoce zůstávají nevyřčené, přesto jsou pro diváka díky skvělým hereckým výkonům téměř hmatatelné a vzbuzují v něm pocit sounáležitosti. Frustrace, smutek, vztek a bezmoc jsou napěchované pod povrchem, kde jsou ženy nejen ve filmu, ale i ve skutečném světě zvyklé je udržovat. To musí zákonitě vést k explozi, kterou z metaforické roviny do reálné převede blíže nespecifikovaná přírodní katastrofa. Nečekaný výbuch v duchu úvodního citátu „Our task is to make trouble, to stir up potent response to devastating events, as well as to settle troubled waters and rebuild quiet places,“ americké bioložky a feministky Donny J. Haraway uvolní stavidla v nitru protagonistek a dovolí jim vrátit se k tomu, co je podstatné.
❤️ Podpořte nás přes Buy Me a Coffee.
Zároveň otevře prostor pro čerstvé začátky. Možná. Stejně, jako neznáme dlouhodobé dopady tajemné katastrofy, není ani jisté, že Sylvě strach o život zatoulaného syna pomůže překonat všechny její psychické problémy. Ani Terezu a její rodiče nemusí zážitek stmelit a přivést k větší otevřenosti a vzájemnému pochopení. Jedině Haniny vnitřní bloky v důsledku bezprecedentní zkušenosti roztají. Žena zacyklená v neschopnosti přijímat a prožívat emoce si dovolí se plně otevřít budoucnosti, do níž hledí s nadějí, i když při tom z bezpečí domova sleduje město zahalené v plamenech a černém dýmu. Kde hoří, tam nakonec nezbude vůbec nic – ale právě na tom se nejlépe staví něco nového.
Přihlaste se k odběru newsletteru KATMAG a všechny nové články i podcasty vám budou chodit rovnou do mailu:
Baví vás, co jste si právě přečetli? Tak to sdílejte.
Sledujte KATMAG také na Twitteru a na Instagramu.