Chazellův Babylon je jako špatně namíchaný kebab
Chazellův Babylon je jako špatně namíchaný kebab
Nepochopený masterpiece, nebo naddimenzovaný přešlap? Chazellův Babylon jako příliš dlouhá oslava starého Hollywoodu aneb Proč je důležité umět trefit správnou stopáž.
V poslední letech to vypadá, že se v Hollywoodu tak trochu roztrhl pytel s filmy, které nostalgicky vzpomínají na časy, kdy se v kopcích nad Los Angeles pionýři kinematografie s kamerou v ruce pokoušeli promítnout své revoluční nápady na plátna kin. Babylon oscarového režiséra Damiena Chazella (La La Land, 2016, Whiplash, 2014) se v tom vrací ještě o pár let dálnež například Tarantinův poslední snímek Tenkrát v Hollywoodu (Once Upon a Time in Hollywood, 2019) nebo částečně autobiografičtí Fabelmannovi (The Fabelmans, 2022) Stevena Spielberga. Chazelleův epický snímek totiž začíná uprostřed roaring twenties; v době, kdy první filmaři a filmoví producenti v rámci několika dní stihli na jednom place natočit desítky němých snímků.
Dějová linka (či spíše linky) sleduje příběhy několika hollywoodských hvězdiček. Setkáme se pracovitým Mexičanem Mannym (Diego Calva), který se z pouhého asistenta vypracuje na filmového producenta, zatímco pomáhá své platonickélásce a sexsymbolu němého filmu Nellie LaRoy (Margot Robbie). Právě dynamika vztahu mezi trpělivým Mannym, který si pečlivě buduje těžce vydřenou kariéru, a nespoutanou Nellie, jež přeskakuje od jednoho skandálu k druhému, je hnacím motorem filmu. Na pozadí pak sledujeme životní příběh fiktivní ikony Jacka Conrada (Brad Pitt), který, vyzbrojen šarmem vlastním právě jen stárnoucímu Bradu Pittovi, pomalu ale jistě přichází o přízeň diváků. Zatímco éra němého filmu vynese Nellie i Jacka až do nebes, revoluce v podobě nástupu zvukového filmu spustí začátek jejich konce. A svým způsobem i začátek konce celého Babylonu.
Stopáž jako kámen úrazu
Hlavním motivem filmu je přechod z nespoutané a amatérské doby němých filmů do těžce profesionálního a sešněrovaného natáčení jejich zvukových nástupců. V tom leží největší výhoda, a zároveň kámen úrazu Chazellova snímku. Jako by se režisér rozhodl ignorovat koncept tří aktů, nikoli však k dobru věci. První třetina snímku se dá popsat jako kombinace manické „najetosti“ Vlka z Wall Street (The Wolf of Wall Street, 2013) a vypiplanou manýrou Luhrmannova Velkého Gatsbyho (The Great Gatsby, 2013), kdy ani jedna scéna – počínaje agresivně přepálenými orgiemi a konče maniakálním natáčením – není nadbytečná. Druhý akt pak zvratem v podobě nástupu zvukového filmu snímek sice zpomalí, ale nikterak mu neubírá na kvalitě. Je zábavné napůl pobaveně a napůl soucitně pozorovat hlavní aktéry, jak se zoufale snaží adaptovat na novou realitu.
❤️ Podpořte nás přes Buy Me a Coffee.
Skutečným problémem Babylonu je až třetí akt, který je záznamem úpadku hlavních hrdinů. Zatímco první dva solidní akty zaberou dohromady jen zhruba třetinu snímku, ten poslední si pro sebe krade zbývající většinu. Už tak přepálená stopáž se proto stává jen těžko stravitelnou.
Skvělé ingredience, nevhodný poměr
Sledování Babylonu ze všeho nejvíc připomíná konzumaci špatně namíchaného kebabu, kdy kebabář omylem umístil veškeré maso s dresinkem nahoru, takže po jeho snědení nezbývá nic jiného než se prokousat mdlou zeleninovou oblohou až na konec, kdy se sem tam nadšeně potkáte s drobnými ostrůvky chuti. Chazelle pracuje s kvalitními přísadami v podobě úžasné produkce, dobrých nápadů a skvělých hereckých výkonů, v pomyslné kuchyni je ale propojil mizerně a v nevyváženém poměru.
Nejde o to, že by Babylon vyloženě nebavil. V dílčích momentech je dokonce jedním z nejzábavnějších snímků, které jsem za dlouhou dobu viděl. Problém je ale v nevyrovnanosti dvou emočních rovin, o které se Chazelle snaží. Na jedné straně stojí jedny z nejvtipnější a nejvulgárnějších scén od dob již zmíněného Vlka z Wall Street, na straně druhé paknostalgické vzpomínání na éru němých hvězd, kterou z větší části neznají ani ti nejzarytější současní filmoví fanoušci.Režisér nezvládl správně využít momenty, ve kterých by se ty dvě roviny měly setkat.
Divák tak odchází z kina sice nadšen jednotlivými scénami ale zmaten až mírně zklamán celkovým, schizofrenním vyzněním filmu. To jen umocňuje epilog snímku, který je hořkosladkým ohlédnutím za událostmi snímku, ale zároveň se snaží být asi nejkýčovitější a nejméně vhodnou oslavou celého filmového průmyslu, jakou kdy kdo natočil. Vypadá to, že si Chazelle tentokrát ukousl až příliš velké sousto; z jednoduchého, ale působivého námětu se pokusil udělat monumentální pomník Hollywoodu a nevyšlo mu to. Babylon jednoduše nenabízí dost, aby to ospravedlnilo úmornou tříhodinovou stopáž. Zaslouží si pozornost, ale ještě víc by si zasloužil, aby jej nějaký šikovný střihač na plátně zkondenzoval tak na sto dvacet minut. Maximálně.
Přihlaste se k odběru newsletteru KATMAG a všechny nové články i podcasty vám budou chodit rovnou do mailu:
Baví vás, co jste si právě přečetli? Tak to sdílejte.
Sledujte KATMAG také na Twitteru a na Instagramu.