Creed II: Ultimátní film na Den otců
Proč je osmá část skoro 50 let běžící boxerské série vlastně zajímavou promenádou různorodých typů vztahů otců s jejich syny?
Do světových kin letos v březnu vstoupil třetí snímek ze sportovní série Creed a zároveň už devátý z její otcovské série Rocky. Právě dnes a právě ve jménu otcovských vztahů si ale připomeneme jeho bezprostředního předchůdce, Creeda II z roku 2018 (aktuálně je spolu s jedničkou k vidění na HBO Max), a řekneme si, proč je zrovna on tím ultimátním filmem na Den otců.
Téma otcovství a konkrétně vztahů otců a synů už je napříč filmovou historií tolikrát zpracované, že se dostává za hranici vyčpělosti. Creed II tohle příběhové schéma neprezentuje hlouběji nebo originálněji, než tomu bylo v minulosti. Znovuobjevit kolo se ale film Stevena Capla Jr. naštěstí ani nesnaží a jeho kouzlo spočívá naopak v tom, že místo chirurgického cílení na jeden konkrétní rodinný vztah jich nabízí hned několik a hned z několika různých úhlů pohledu.
Hříchy našich otců
Zápletka Creeda II je poměrně jednoduchá: na scénu se vrací Ivan Drago (Dolph Lundgren), bývalý sovětský boxer, kterého Rocky Balboa (Sylvester Stallone) nejen porazil v ringu před zraky celého světa (události Rockyho IV z roku 1985), ale zároveň ho tím připravil o slávu, čest a vlastně celý život. Ivan je ale zpět a spolu s ním jeho syn Viktor (Florian Munteanu), kterého vychovával a trénoval k jedinému cíli: získat titul, jež byl jemu před více než třiceti lety odepřen.
Viktor proto k boxerskému zápasu vyzývá současného mistra světa v těžké váze Adonise Creeda (Michael B. Jordan), Rockyho svěřence a syna slavného boxera Apolla Creeda, kterého právě Ivan Drago v osmdesátých letech v ringu doslova umlátil k smrti, když Rocky nedokázal nebezpečně vyostřený zápas včas ukončit. V nadcházejícím souboji Creed vs. Drago nové generace se tak nabízí otázka: jak moc se bude historie opakovat?
Fakt, že se stěžejní konflikt druhého Creeda točí kolem hlavního padoucha ze čtvrtého Rockyho, na první pohled celkem přímočaře využívá zaběhlou strategii comebacků oblíbených popkulturních postav z uplynulých dekád a ždímání posledních zbytků jejich nostalgické aury. Návrat Dolpha Lundgrena do jeho historicky pravděpodobně nejikoničtější role přitom ale rozhodně nemá jen lacinou připomínkovou hodnotu a dynamika, již s sebou přináší, do zbytku filmu naopak zapadá velice účelově.
Velmi křehké vztahy
Jsou to totiž právě vztahy otců a synů, kolem kterých se celý film točí: na prvním místě je vztah Rockyho s Adonisem, který je pro něj skoro jako vlastní; navíc je posílen faktem, že Balboa si smrt Adonisova biologického otce stále vyčítá. A nyní se bojí, že mladého Creeda může potkat stejný osud. Z pohledu Adonise se pak film podobně soustředí jak na jeho vztah s Rockym, tak přeneseně právě i s Apollem – otcem, kterého nikdy nepoznal, a z jehož stínu se zároveň neustále snaží vymanit. A v průběhu filmu se čerstvým otcem stává i sám Adonis.
V opačném rohu narativního i doslovného ringu stojí Ivan Drago jakožto klasický příklad rodiče, který se snaží zrealizovat vlastní nesplněné sny skrze svého potomka, jehož vnímá vlastně jen jako nástroj. Creed II Ivana Draga zároveň ale nijak extrémně nedémonizuje a ani se nesnaží z něj dělat toho černobílého padoucha, jakým byl v 80. letech. Naopak dává divákovi možnost s ním do jisté míry sympatizovat a pochopit, že jeho motivace nevycházejí jen z ješitnosti a touhy po pomstě, ale vlastně i z čirého zoufalství.
Vedle toho je tu ještě snaha Rockyho čelit i vlastním životním pochybením a znovu navázat vztah s odcizeným synem Robertem (Milo Ventimiglia). Vedlejší zápletka snímku je klíčová nejen z pohledu otcovských motivů, které Creed II nastavuje, ale retrospektivně i z hlediska uzavření celého Rockyho příběhu; právě Creed II se stal pravděpodobně úplně posledním filmem, ve němž si Stallone Rockyho zahrál.
A co mámy?
Vzhledem k tomu, jak moc si Creed II hraje se vzájemnými vztahy otců a synů je vlastně docela příhodné, že zároveň tou nejslabší stránkou filmu jsou jeho ženské postavy. Dohromady jsou tu vlastně jenom dvě: Adonisova (adoptivní) matka a vdova po Apollu Creedovi Mary Anne (Phylicia Rashad) a manželka Bianca (Tessa Thompson). Konkrétně Mary Anne i Rocky žijí ve strachu z toho, že Adonise může potkat stejný osud jako Apolla, jejich úhly pohledu ale zároveň existují ve vzájemném vakuu. Obě postavy se v celém filmu (a vlastně v celé sérii Creed) setkají jen v jediné scéně, prakticky nic si v ní ale neřeknou, což výsledný příběh okrádá o zajímavý rozměr.
Snad ještě hůř je na tom ale Bianca. Creed II se totiž tolik zaměřuje na to, jaké je pro Adonise stát se čerstvým otcem (obzvlášť po zjištění, že se jeho dcera narodila hluchá), až v podstatě vůbec neřeší perspektivu Biancy. Přitom právě po ní dcera vadu sluchu zdědila. A jedinou scénu, která se jejím pocitům věnuje, Bianca sdílí s Adonisem.
V obou dvou případech jsou tak mateřské (a obecně ženské) postavy druhého Creeda spíše podpůrné a pasivní, a to s výjimkou jedné, která je už vyloženě negativní: Viktorova matka Ludmilla (Brigitte Nielsen) má ale i tak bohužel jen minimální roli.
Creed II se ovšem tolik soustředí na životní role a zodpovědnosti otců, že asi opravdu dávalo smysl odsunout matky na druhou kolej. A ať už se jeho diváky stanou otcové, synové nebo obojí v jednom, všichni mají šanci ve filmu najít něco, co v nich bude osobně rezonovat.
Přihlaste se k odběru newsletteru KATMAG a všechny nové články i podcasty vám budou chodit rovnou do mailu.
Baví vás, co jste si právě přečetli? Tak to sdílejte.
Sledujte KATMAG také na Twitteru a na Instagramu.