TÉMA: Folk horor
Kdy a z čeho se zrodil folk horor jako filmový žánr? Jak ho poznat? A proč zažívá v posledních letech renesanci?
Proutěný panák bude hořet, dokud ho budeme potřebovat
Jiří Špičák
Když jsme si na internetových diskuzních fórech před patnácti lety vyměňovali tipy na obskurní folkovou hudbu, králičí dírou asociací jsme se dostali až k soundtracku k britskému filmu Rituál (The Wicker Man, 1973), který v sobě podivně archaickým způsobem spojoval pastorální lidové melodie s děsivými tribálními perkusemi a primitivními popěvky. Samotný film jsme tehdy nemohli sehnat, a tak jsme si přibližný dojem poskládali alespoň z několika málo dostupných obrázků: hořící svíčka ve tvaru lidské ruky, pestrobarevný průvod lidí s obličeji skrytými za zvířecími maskami, studené mořské pobřeží a samozřejmě hořící proutěný panák, smrtící dřevěná klec ve tvaru obrovské lidské postavy, která symbolizuje konec i začátek.
Folk horor, mezi jehož základní kameny se kromě Rituálu řadí i The Blood On Satan's Claw (1971) a Lovci čarodějnic (Witchfinder General, 1968), jsme tehdy měli uklizený v podobné škatulce jako třeba italské giallo nebo americké blaxploatační filmy: jako béčkový proud, který sice občas někdo opráší, v podstatě už je ale odsouzený k zániku. Rozhodně nás nikdy nenapadlo, že tehle subžánr vstoupí do mainstreamu a všechny zmíněné pohanské rekvizity se stanou běžnou součástí vizuálního jazyka popkultury.
V roce 2019 se to ale definitivně stalo: Slunovrat (Midsommar, 2019) režiséra Ariho Astera utržil bezmála padesát milionů dolarů a estetiku lidových rituálů, kterou jsme dřív mohli vidět hlavně v nízkorozpočtových britských filmech ze sedmdesátých let, najednou dostal do širokého povědomí. Popularita tohohle filmu samozřejmě nevzešla z ničeho. Už o čtyři roky dřív na sebe filmem Čarodějnice (The Witch, 2015) upozornil režisér Robert Eggers a folkhororové motivy se objevily třeba i v populárním snímku Vesnice (The Village, 2004). Poptávka po čemkoliv, co zavání návratem k přírodě, rodné krajině a přeneseně i lidské podstatě, ale kulminuje zejména v posledních letech.
Proč tomu tak je je samozřejmě otázka. Ta nejjednodušší interpretace říká, že lidé, kteří čím dál tím víc času tráví ve světě digitálních platforem pozdního kapitalismu, chtějí zakusit alespoň částečný návrat ke spiritualitě a vlastním kořenům. Nechtějí trávit čas v technooptimismu vysněné virtuální reality jako v devadesátých letech a nejsou už tolik ovlivnění Matrixem nebo Tronem. Chtějí zjednodušení, únik od technologie, autentický spirituální prožitek. A není už tak podstatné, že je ta spiritulita několikrát prohnaná instagramovým filtrem a ve výsledku často působí jako spotřební aušus na jedno použití. Folk horor je zpátky a bude tady tak dlouho, dokud jej budou lidé vyžadovat.
❤️ Podpořte nás přes Buy Me a Coffee.
Je to paradoxní moment: popkultura funguje ve vlnách a návratech a ta současná vlna je živená poptávkou a trhem. Úplně první vlna zájmu o folklor a lidové tradice, která vznikla v poválečné Velké Británii, ale byla do velké míry dirigována státním aparátem. Británie, která ve válce s nacistickým Německem čelila reálné hrozbě definitivní porážky, dostala strach o svoje kulturní dědictví a rozhodla se pro další generace zachovat všechny krásy lidové kultury a venkovské krajiny. Ostatně, právě na venkově se britské děti ukrývaly před německými bombardéry. Prostřednictvím vládního projektu Recording Britain tak Británie napumpovala peníze do nejrůznějších folklorních spolků a hnutí, které měly za úkol zachovat, interpretovat a předávat dál ostrovní lidovou kulturu. I díky tomuto kroku se lidová hudba Británie stala součástí obecného povědomí a o něco později pak vybublala na povrch v subverzivních folkhororových filmech. Dětské seriály s folkhororovou tématikou, jako je třeba The Owl Service (1969) nebo série Children of the Stones (1976), se pak už definitivně vtiskly do kolektivní paměti všech, kteří v době vysílání seděli u televize.
PODCAST: Folk horory na procházce lesem
Kateřina Horáková a Jiří Špičák procházejí lesem a mluví o folkhororových filmech, liškách a ovčích lidech.
5 současných folk(ish) hororů, které stojí za pozornost
Kateřina Horáková
Ada (Lamb, 2021, režie Valdimar Jóhannsson)
Islandský film se dostal na oscarový shortlist v kategorii Nejlepší zahraniční snímek a na festivalu v Cannes získal Cenu za originalitu. Ada vskutku disponuje nápaditou kamerou, která si pohrává s perspektivou i hloubkou ostrosti. Pod neokoukanou slupkou a zajímavým folklorním námětem ale snímek Valdimara Jóhannssona neskrývá nic hlubšího. Symbolika snímku i jeho leitmotivy jsou ploché a zasloužilo by to trochu prostříhat. Fanoušci žánru o hororech z produkce studia A24 dlouhodobě mluví jako o nabubřelých artovkách, kterým skutečná (nejen žánrová) kvalita chybí. Ada je vodou na tento kritický mlýn.
Paroží (Antlers, 2021, režie Scott Cooper)
Další letošní pokus o folk horor sází na indiánskou pověst o Wendigovi: to je zlý duch v podobě masožravého netvora s parožím. Protagonisté (učitelka v podání Keri Russell a její bratr Jesse Plemons, místní šerif) žijí v izolovaném světě oregonského maloměsta. Wendigo minimálně v první polovině snímku slouží jako metafora skutečného aktuálního problému tohoto amerického státu, kterým je nezaměstnanost a s ní spojená masivní výroba a distribuce metamfetaminu. Dlouho se zdá, že spíš než o strašidelný film se jedná o psychologické rodinné drama ve stylu australského Babadooka (The Babadook, 2014). Scott Cooper si to ale – bohužel - ve finální dvacetiminutovce rozmyslí a sklouzne k závěru vystřiženému z televizního hororového béčka. Alternativní tip: Legendu o Wendigovi po svém zpracovává i vynikající thriller Dravci (Ravenous, 1999) s Guyem Pearcem a excelentním Robertem Carlylem v titulních rolích.
Apostle (2018, režie Gareth Evans)
Tři roky starý film z produkce Netflixu je v recenzích označován za vykrádačku Rituálu. Daleko od pravdy to není, ale stoprocentně to také neplatí. Ústřední hrdina (Dan Stevens) se v roce 1905 dostává do uzavřené komunity žijící na od světa odříznutém ostrově, aby zachránil svou sestru. S takovým settingem Apostle představuje čistý folk horor, na rozdíl od kultovního počinu Robina Hardyho ale tady režisér Gareth Evans pracuje i s ryze nadpřirozeným motivem. V obou filmech je nejzhoubnější silou slepá víra, Apostle ale zachází trochu dál v otázce mysteriózna. Tím se výrazněji stáčí k hororovému standardu, což ale není špatně. Snímek nabízí velmi slušnou atmosféru, která jako by tu z Rituálu modernizovala a přibližovala současnému divákovi.
Listopad (November, 2017, režie Rainer Sarnet)
Estonsko-nizozemská černobílá fantasy romance v jistém ohledu evokuje Markétu Lazarovou. Mladá Liina miluje Hanse, ten se ale osudově zahledí do baronovy dcery. Příběh o čistotě lásky se odehrává v 19. století na divokém estonském venkově, kde lidé neváhají upsat duši ďáblu výměnou za drobné laskavosti, jen aby sousedovi ukázali, že se mají lépe. V přehlídce lidských neřestí působí něha, s níž Liina touží po Hansovi, až nepatřičně křehce – stejně křehce jako Lazarová mezi drsnými loupežníky. Film má ráz lidové pohádky, což umocňují nejen nadpřirozené motivy vycházející lokálního folkloru, ale i fakt, že Liinin cit musí projít řadou zkoušek a navzdory tomu, že je všechny překoná, dojde tragického konce.
Kvílení (The Wailing, 2016, režie Hong-jin Na)
Jihokorejský film režiséra Hong-jin Na jako by na ploše 156 minut vyprávěl dva příběhy. V tom prvním sledujeme policistu vyšetřujícího záhadné brutální vraždy, k nimž dochází v jeho rodné vesnici. V tom druhém se k němu přidává několik různorodých charakterů, které řeší svůj osobní postoj k rituálům svých předků, v němž naráží nejen na moderní racionalitu, ale také na křesťanství, které je dnes v Jižní Koreji nejvíce zastoupeným náboženstvím. Kvílení se v první půli ubírá cestou mysteriózního krimi thrilleru, poté přejímá prvky duchařského hororu s folklorními motivy, aby v závěru nechalo titulní postavy kontemplovat o víře, náboženství a filozofii. Působivá podívaná, která zároveň funguje jako skvělá ukázka současné jihokorejské kinematografie. Alternativní tip: Japonský povídkový snímek Kwaidan (Kaidan, Masaki Kobajaši) z roku 1964 prostřednictvím čtyř folklorních příběhů a omamné vizuální formy nádherně ilustruje propojenost asijské kultury se záhrobím.
Folkhororový playlist
Jiří připravil hodinový playlist současné elektronické, experimentální a folklorní hudby, která evokuje atmosféru folkhororových filmů. Vyhýbá se přitom konkrétním soundtrackům z folkhororových filmů: to je cesta, kterou už se může vydat každý sám.
Přihlaste se k odběru KATMAGu a všechna nová vydání vám budou chodit rovnou do mailu:
Baví vás KATMAG? Sdílejte nás, než to smažou!