John Dee jako strýček od vedle. Sandman od Netflixu jde na ruku všem a ztrácí kouzlo
Seriálová adaptace slavného komiksu o vládci říše snů připomíná, že Netflix ztratil dech i ambice a že Neil Gaiman je především eklektická studnice námětů.
Komiksová série Sandman dala na přelomu 80. a 90. let subžánru dark fantasy moderní punc – nabídla působivý příběh o vládci říše snů, nápaditý lore a okouzlující kombinaci gotické poetičnosti se syrovou brutalitou. Jako jedna z prvních grafických novel se dostala na seznam bestsellerů The New York Times a Norman Mailer ji označil za komiks pro intelektuály.
Jak záliba ve fantasy a komiksech přestávala být okrajovou záležitostí pro podivíny, rostl v čase také kultovní status Sandmana – celá jedna skupina lidí, částečně ohraničená i generačně, má ke slavnému výtvoru scenáristy a spisovatele Neila Gaimana dodnes sentimentální vztah. Svou část práce na tom odvedl i sám Gaiman: vytvořil si veskrze sympatickou mediální personu, jejíž popularitu ještě umocňuje zálibou ve vedení kurzů autorského psaní a intenzivní komunikací s fanoušky na sociálních sítích. Žádná arogance, žádné tajemno, jen rozcuchaný chlápek, jeden z nás. Ne nadarmo se jemu a jeho manželce Amandě Palmer před lety začalo přezdívat Brad a Angelina pro geeky.
Gaiman patří k nejčtenějším autorům bezpochyby proto, že píše jednoduše a srozumitelně. Jeho síla spočívá v tom, že má dobré nápady – obrovskou spoustu dobrých nápadů. Málo jich je skutečně originálních – pro inspiraci často sahá do mytologie, občas se skoro zdá, že na ni píše fanfikci – to ale nevadí, protože to nijak neskrývá a již vytvořené dál rozvíjí se zápalem. Obsah natřískaný náčrty zajímavých příběhů, světů a postav v jeho díle výrazně přebíjí formu, což se ukazuje zejména v jeho románech a novelách. Gaiman není brilantní mistr slova, ale eklektická studnice námětů. Tuto polohu objevil právě už v Sandmanovi; nejen, že ji tehdy přijal za svou – rovnou ji dokázal dovést k dokonalosti. I proto je Sandman bezpochyby jeho vrcholným počinem, který zatím nepřekonal a zřejmě ani nic takového nemá v úmyslu.
I seriálová adaptace Sandmana, která je výsledkem dlouholeté snahy převést předlohu na plátno a na jejíž výrobě se Gaiman přímo podílel, je proto dělaná tak, aby oslovila masy a zavděčila se co největšímu počtu lidí – a vůbec to nesouvisí s tím, že z Johna Constantina je žena nebo že Smrt ztvárnila herečka tmavé pleti. Sandman se odehrává ve fiktivním světě snění a jen se hemží genderově fluidními postavami a nejrůznějšími shapeshiftery. Casting ani autorské změny tady opravdu nejsou na závadu.
Co už ale vadí je, že jde seriál silně na ruku těm, kdo předlohu znají pouze rámcově – hodně vysvětluje, často až polopaticky, a zjednodušuje. Překvapivé to samozřejmě není, ale když vezmete mnohovrstevnatou předlohu, která přetéká atmosférou, kreativními detaily a popkulturními odkazy a osekáte ji v podstatě jen na nezbytný základ, aby se nepolíbený pozorovatel ani na minutu necítil zmatený a neustále perfektně chápal narativ, moc zábavného už toho nezbyde.
Kromě toho je Sandman, snad v zájmu přístupnějšího ratingu, nesmírně uhlazený. Vedle celkového vizuálního pojetí říše snů je to nejcitelněji znát v příběhové lince Johna Dee. Dvě zásadní scény – ta, v níž vyšinutý superpadouch jede nocí s dobromyslnou Rosemary a ta, v níž se uvelebí v bistru s partou nešťastníků – patří k vrcholům prvního dílu série, a to nejen proto, že po poněkud rozvláčném úvodu čtenáře skutečně vtáhnou do děje. Právě díky těmto pasážím čtenář jasně pochopí, co je někdejší Doctor Destiny zač, ale snad úplně poprvé i to, s jak ničivou silou vlastně Morfeus operuje. V seriálu ale místo znetvořeného psychopata sledujeme Deeho jen jako zmateného strýčka v pruhovaném pyžamu.
Úplná proměna vyznění i významu takto výrazného charakteru je o to zvláštnější, že se seriálový Sandman vedle snahy oslovit neznalé znatelně touží zalíbit i skalním fanouškům: v některých pasážích překlápí komiksové panely na obrazovku s až fetišistickou precizností. Tyto dvě urputné snahy mezi sebou zcela rozemílají ambici a snahu – pokud tam ze strany tvůrců vůbec nějaká byla – adaptovat Sandmana v duchu toho, jak byl původně psán. Inovativně, nápaditě, svěže, moderně.
❤️ Podpořte nás přes Buy Me a Coffee.
Výsledkem je řada nevyrovnaných epizod, přičemž se zdá téměř nemožné, že by oslovila někoho, kdo předlohu nezná vůbec (případně že by byl ochoten ji dokoukat po shlédnutí prvních dvou dílů). Sandman se tak řadí vedle netflixáckých seriálů jako Emily v Paříži nebo Opuštěného, aktuálního romantického počinu od tvůrce Sexu ve městě: je to snadno stravitelný, nevýrazný eskapismus na jedno použití, který prostě jen neurazí. A který připomíná, že zlatá éra Netflixu je na ústupu a dříve nejoblíbenější streamingová platforma se z hlediska kvantity i kvality pomalu, ale jistě dostává na významovou úroveň zvířecích videí na YouTube.
Přihlaste se k odběru newsletteru KATMAG a všechny nové články i podcasty vám budou chodit rovnou do mailu:
Baví vás, co jste si právě přečetli? Tak to sdílejte.
Sledujte KATMAG také na Twitteru a na Instagramu.