Temnota lidské duše v hypnotické symfonii Osgooda Perkinse

Bang a Gong (Get It On) by T. Rex starts playing.

Temný okultní trip s dotekem glam rocku, který putuje hluboko do nitra lidské duše. Vítejte ve světě Osgooda Perkinse, kde realita tančí na tenké hranici s noční můrou. Kde okultismus a glam rock splývají do podivné, hypnotické symfonie. A kde zlo není jen ďábelským úsměvem vraha, ale hluboce zakořeněným stínem uvnitř každého z nás. Diskutovaný snímek Longlegs (2024) je dílem, které se nebojí šokovat, znepokojovat, ale ani zklamat.

Zatím poslední film amerického hororového režiséra vítá diváky částí písňového textu glamrockových průkopníků, britské kapely T. Rex, záměrně. Není to pouhá nostalgická vzpomínka na zlatou éru hudebního subžánru a dominantní módní subkultury 70. let, ale první střípek v mozaice referencí, které prostupují celým snímkem. Glam rock a okultismus se tu setkávají, aby vykreslily obraz dekadentního, zkaženého světa, ve kterém se i z nevinných ikon stávají nástroje temnoty. Právě v tom tkví Perkinsovo kouzlo – dokáže vzít obyčejné a proměnit to v něco nepříjemně zlověstného.

Agentka FBI Lee Harker (Maika Monroe) je přidělena k případu sériového vraha zvaného Longlegs (Nicolas Cage). Ten se v mnohém vymyká tradičním hororovým archetypům sériových vrahů, zároveň jeho charakter nebojácně čerpá inspiraci například z Buffalo Billa z Mlčení jehňátek (The Silence of the Lambs, 1991). Je tajemný, démonický a především femininní, s výraznou slabostí pro dobu, kdy sex, drogy a rock’n’roll nebyly klišé, ale životní styl. A kdy svět věřil, že právě rock’n’roll má v sobě cosi ďábelského. Cage je v roli Longlegse groteskní a fascinující zároveň, jeho prezence na plátně vyvolává tísnivý pocit. Pohybuje se mezi realitou a šílenstvím jako rocker na pokraji nervového zhroucení, jeho hlas je vysoký a nervózní a každé jeho gesto nese stín nevyřčené hrozby.

Protagonistkou ovšem neotřesitelně zůstává Lee, již příběh vrhá do spirály pochybností, bolesti a neustálého hledání odpovědí. Monroe, která na sebe poprvé upozornila hlavní rolí v hororu Neutečeš (It Follows, 2014), v úloze traumatem poznamenané, emancipované ženy, jejíž pozice na autistickém spektru se postupně stává hnacím motorem narativu, exceluje. Mladá agentka se na první pohled zdá jako chladná, pod povrchem se však skrývá zranitelnost a zlomenost. Centralizace záběrů na Monroe, často se stejně silným důrazem na prázdné pozadí, vytváří atmosféru neustálého neklidu až klaustrofobie – Longlegs je všude, i když ho fyzicky nevidíme.

Osgood Perkins diváky nechává nést se na vlně úzkosti a zvráceného půvabu. Znepokojivá meditace, která je stejně okouzlující, jako nepředvídatelná, klade větší důraz na psychologickou hru než na klasické hororové napětí. Marketing slibující „nejděsivější horor dekády“ vystřelil i moje očekávání do stratosféry, místo děsivé jízdy jsem se však ocitl ve světě úvah a surreálních obrazů, které mi poskytly víc než jen strach. Namísto jasných odpovědí a šokujících scén, které by diváky přiměly skákat ze sedaček, Perkins nabídl hluboký vhled do stavu moderního člověka, jehož mysl je neustále rozervaná mezi temnotou a světlem.

Film diváky nutí být ostražitými vůči všemu, co se děje mimo zorné pole. Perkins chce, abychom se báli neznáma a toho, co je skryté. Jako mistr subtilní hrůzy a manipulace publikum od začátku táhne do svého světa prostřednictvím téměř hypnotických záběrů; každá sekvence je pečlivě komponována, aby soustředěné oči přiměla hledat to, co v ní možná vůbec není. A přesně tím Perkins baví. Atmosféru pomáhá budovat právě i zvolenou hudbou, která ve filmu zastává roli intenzivního vypravěče. Specificky glam rock sice obvykle nebývá spojován přímo s okultismem nebo satanismem, v širším kontextu rokenrolové scény 70. a 80. let to ale bylo typické. Zejména purtiánská americká společnost měla tendence rockery spojovat se satanismem nejen pod vlivem působení kultu Charlieho Mansona, ale také kvůli tomu, že někteří umělci otevřeně vyjadřovali svou sexualitu – ať už šlo o homo, bi nebo pansexuální orientaci – nebo kvůli jejich extravagantnímu vystupování.

Longlegs dokonale zapadá do současného žánrového trendu, který se odklání od klasických lekaček a zaměřuje se na psychologické napětí. Zatímco na začátku milénia se žádný horor neobešel bez nálože jump scares, produkce studií A24 a NEON hororový žánr už několik let poctivě redefinuje. Filmy jako Děsivé dědictví (Hereditary, 2018) nebo Čarodějnice (The Witch, 2015) ukázaly, jak může samotná atmosféra zježit nejeden chlup na těle. Longlegs se připojuje k proudu a staví na dekonstrukci vnitřního světa postav. Modernímu hororu tak dominuje něco mnohem znepokojivějšího, než nárazový děs – je to strach, který zůstane živý dlouho po odchodu z kina.

I proto Perkins záměrně odhaluje skrytý motiv filmu pozvolna a byl vynechán i z marketingové kampaně. Právě na něm ale stojí emocionální rovina vyprávění. Longlegs pracuje s hluboce zakořeněnými bolestmi, pocházejícími z rodinného prostředí. Zranitelnost a křehkost jeho postav, která představuje podstatu lidského prožitku, vyvěrá z Perkinsova osobního spojení s tématem – jeho vlastní zkušenost dotváří každou scénu a obyčejný příběh mění v univerzální úvahu o tom, jak rodičovská role formuje psychiku.

Syn Anthonyho Perkinse, ikonického představitele Normana Batese z legendárního Psycha (1960), vyrůstal v domácnosti s otcem, který vedl dva paralelní životy jako utajený homosexuál. Tato zkušenost měla zásadní vliv na Osgoodovo vnímání rodinných vztahů a pravdy. V souvislosti s filmem Mařenka a Jeníček v lese hrůzy (Gretel & Hansel, 2020) režisér přiznal, že cítil promarněnou příležitost zaměřit se na téma, jak může mateřská figura skrývat před svými dětmi skutečný stav věcí – a to často z lásky, aby ochránila rodinu. Jeho vlastní matka se totiž rozhodla, že pravda o sexuální orientaci otce nebude součástí jejich rodinného příběhu, což silně formovalo jeho pohled na mezilidské vztahy. Tento motiv chtěl více rozpracovat právě ve své variaci na klasickou grimmovskou pohádku, ale z mnoha důvodů – včetně toho, že nepracoval s vlastním scénářem – se mu to nepodařilo.

V Longlegsovi je ale toto téma láskyplných lží klíčovým pilířem. Film se odehrává v prostoru, kde postavy zdánlivě dělají vlastní volby, ale ve skutečnosti je řídí nepochopitelné síly a skryté úmysly. Vražedný vzorec, jenž snímek provází, připomíná složitou rovnici s překvapivě jednoduchým řešením. Každý detail má svůj tajný význam – od stísněného rámování záběrů, které umocňuje pocit pasti, až po dialogy, jenž divákovi naznačují, že mu cosi podstatného uniká. Perkins obratně využívá motiv manipulativní rodičovské ochrany, aby odhalil temnou stránku lásky. Tu, která je ochotna ohnout pravdu, obětovat morálku ba dokonce zničit sebe sama, jen aby zachovala iluzi bezpečí.

Po zhlédnutí filmu jsem se dostal do jakési psychické katarze, v níž jsem znovu a znovu přemýšlel nad tím, co všechno mi Longlegs skutečně řekl. Každý prvek – od T. Rex po voodoo panenky a fetišizaci zdánlivě nevinných okamžiků narozenin – je nabitý významem. Nepokouší se všechno vysvětlit. Spíše si pohrává s myšlenkou, že to, co je nejděsivější, je často nevyřčeno. Jeho postavy nejsou oběti zla, ale svědci vlastní zkaženosti. Longlegs není jen o manickém vrahovi; je o tom, jak naše trauma a nevědomí neustále zasahují do našich životů.

„Let me iiiiiinnnnn...“

Přihlaste se k odběru newsletteru KATMAG a všechny nové články i podcasty vám budou chodit rovnou do mailu.

Baví vás, co jste si právě přečetli? Tak to sdílejte.

Sledujte KATMAG také na Threads a na Instagramu.