Mickey 17: Smrt není, co bývala a život je těžký, když máš konkurenci vlastního já

Džun-ho Pong natočil existenciální sci-fi, ve kterém exceluje Robert Pattinson jako Mickey a... Mickey.

Vítejte v kosmickém arktiku, kde má lidská existence cenu recyklovaného tělíska v peci kolonizační lodi. Niflheim – podle severských bájí mlžné limbo pro nečestné zesnulé – zde ožívá coby chladná dystopická scéna, v níž přežití znamená permanentní smyčku exitu. Právě v tomto bezútěšném ráji se odehrává nejnovější film Džun-ho Ponga Mickey 17 – dekadentní směs existenciální grotesky, černého humoru a drsné politické satiry. Doufali jste v dalšího Parazita (Parasite, 2019)? Hah. Tohle je Pong ve své neuronově explozivní poloze, kde klonování není jen sci-fi hračička, ale podobenství kapitalistického soukolí, které z člověka dělá zdrojový kód k opakovanému využití.

Mickey Barnes (Robert Pattinson) je Expendable: lidská verze laboratorní krysy, určená k opakovanému skonu ve jménu kolektivního blaha. Každá jeho smrt znamená nový tisk, nový reset, nový koloběh bolesti, dřiny a opětovného zániku. Co se ale stane, když algoritmus selže a Mickey 18 se ocitne tváří v tvář svému předobrazu? Vzniká tím klonovaná bromance s příchutí paranoie a postmortálního deliria se smrtící kocovinou.

Džun-ho Pong si se žánry hraje jako synťákový virtuóz na absintu: představte si Vetřelce (Alien, 1979) s jeho ledovou klaustrofobií, zkombinujte ho s absurditou Moonu (2009), okořeňte nihilismem Klubu rváčů (Fight Club, 1999) a přelijte to štiplavou korejskou glazurou. Výsledkem je pečlivě strukturovaný chaos, šaráda oscilující mezi jízlivou fraškou a tragikomickou reflexí sebepojetí. Protože co je horší než zánik? Být nahrazen sebou samým.

Robert Pattinson ve dvojroli předvádí maximum. Mickey 17 je ztracený idealista se zoufalým pohledem, který říká: „Prosím, už to ukončete“, zatímco Mickey 18 vyzařuje testosteronový alfa vibe. Mezi oběma polohami Pattinson přeskakuje s chirurgickou precizností. Chvíli ho chcete obejmout, vzápětí s ním hodit o zeď. Vnitřní tenze tvoří jádro celé narace: Mickey není hrdina, je to existenciální glitch. Paradox, který nutí se ptát, zda je identita jen softwarový update ve smyčce. „Jsem to stále já, když vedle mě kráčí moje verze 2.0?“ Zrcadlo našich vnitřních pnutí. Mickey 17 vs. 18 není jen duel kopií – je to obraz našeho neustálého hledání vlastního já. Pong tyto dilemata servíruje obzvlášť důrazně ve scénách, kde se dvojice Pattinsonů přetahuje o Nashu (Naomi Ackie) nebo licituje, kdo z nich má právo zemřít tentokrát.

Big Pong Energy

Po oscarovém úspěchu si Pong mohl svůj další projekt vybírat jako v samoobsluze – a sáhl po parodii na korporátní imperialismus. Niflheimská kolonie funguje jako dystopická firma. Expendables jsou personifikací vyprázdněné produktivity, guvernér Marshall (Mark Ruffalo) zosobňuje karikaturu Trumpa s příměsí muskovské samolibosti, a původní obyvatelé, Creepers, evokují animistické bytosti ze snového světa Miyazakiho, jen aby zrcadlili naši aroganci.

Ruffalo i Toni Collette (Marshallova femme fatale Ylfa) si viditelně užívají teatrální cringe. Jejich herecké výstupy balancují na hranici frašky a vytvářejí skoro až živé memy. Scéna, kdy Marshall dramaticky salutuje před kolonisty je tak absurdní, až to bolí. Ponga v tu chvíli absolutně nezajímá subtilnost, chce, abyste se smáli tak silně, až vám z toho bude fyzicky nevolno.

Niflheim není pouze zamrzlá planina, je to dystopický reliéf, ve kterém se high-tech tváří jako socialistické retro (3D tiskárna chrčí jako Windows z devadesátek) a architektura připomíná betonové sny brutalismu. Kamera Dariuse Khondjiho střídá klaustrofobní záběry interiérů s majestátními panoramaty zamrzlé divočiny, ve které se Mickey potácí jako glitchnutý avatar z Falloutu. Vizuální jazyk Creepers tiše naznačuje ekologické motivy: lidská invaze devastuje vše – planetu, kulturu, život.

Jsme všichni Expendables?

Snímek není bez zaškobrtnutí. Úvodní dvacetiminutovka působí jako zahlcující info dump, a zatímco první půlka frčí jako syntetický lunapark, druhá místy ztrácí tempo ve vedlejších odbočkách. Nicméně forma vyprávění z pohledu Mickeyho dodává filmu svěží perspektivu, a zároveň orientační kotvu. Výkony některých herců, zejména Ruffalův groteskní cirkus, mohou být pro část diváctva až příliš. A i když téma identity rezonuje silně, občas se utápí v efektové kakofonii.

Mickey 17 je odvážný filmový experiment, který si žádá pozornost. V jednu chvíli vás rozesměje větou „Umřel jsem už tolikrát, že mi to přestalo dávat smysl,“ vzápětí vás přinutí pochybovat, zda i vy nejste jen derivát ve světě, který nikdy nezastaví pás. Džun-ho Pong opět potvrzuje, že sci-fi může být současně bystré i absurdně zábavné. A Pattinson? Ten znovu dokazuje, že je jedním z nejinvenčnějších herců své generace. Jeho Mickey není spasitel, je zrcadlem každého, kdo někdy uvízl ve smyčce práce, vyhoření a otázky, proč to celé vlastně dělá.

Mickey 17 je od 23. května k vidění na HBO Max.

Přihlaste se k odběru newsletteru KATMAG a všechny nové články i podcasty vám budou chodit rovnou do mailu.

Baví vás, co jste si právě přečetli? Tak to sdílejte.

Sledujte KATMAG také na Threads a na Instagramu.