Oběžník: Když Messy Millennial Woman úřaduje v éře Jane Austen
Oběžník: Když Messy Millennial Woman úřaduje v éře Jane Austen
Nová adaptace Pýchy a přemlouvání, minirecenze Velké premiéry, poznámka ke Garlandovým Mužům a tip na seriál, který už všichni viděli.
Nekončící cesta za větší rozmanitostí ženských hrdinek
Nedávno mě zaujal názorový text Rachel Aroesti pro Guardian o fenoménu Messy Millennial Woman v současné seriálové produkci. Píše v něm, že z nástroje, který byl v počátcích potřebnou a osvěžující změnou a narušil kruh unifikovaných popkulturních hrdinek, se po několika letech stal další stereotyp redukující ženské postavy jen na jednu charakteristiku. Zajímavá hrdinka jakoby by byla jedině ta, která je chaotická, sebedestruktivní, která udržuje toxické vztahy, holduje vínu a ideálně ještě žije obklopená kočkami. Jakkoliv autentická taková postava je, Aroesti si přeje, aby se další generace snažily ženské charaktery nadále diverzifikovat, a abychom vídali i takové hrdinky, které neodpovídají stereotypu MMW, a přesto jsou zajímavé. Protože i to je autentické.
Článek se nesetkal s jednoznačně kladnou odezvou – protože lidé zpravidla nečtou to, co je v textu skutečně napsané, ale to, co si myslí, že je v něm napsané. Ani já s ním nesouhlasím stoprocentně, pointu ale Aroesti trefila. Překvapuje mě, kolik divaček má v oblasti popkultury tak malé ambice, že se spokojí s úplným základem. MMW žijí mezi námi, je jich hodně a je skvělé vidět jejich příběhy v televizi. Ale já chci prostor i pro ty ostatní – nebo třeba ty, kterým není přes třicet. Girls jsou staré deset let, Potvora sedm. Už pojďme dál.
Pýcha a přemlouvání 2022: Messy Millennial Woman v Georgiánské éře
Článek Rachel Aroesti vyšel na začátku letošního června. Já si na něj vzpomněla skrze novou netflixovskou adaptaci Pýchy a přemlouvání (Persuasion, režie Carrie Cracknell) podle posledního dokončeného románu Jane Austen. S austenovskými adaptacemi je to těžké. Spoustu jich v 80. a 90. letech natočila BBC a když se k nim chce někdo vrátit teď, má tendenci je aktualizovat. Síla Jane Austen ale spočívá právě v tom, z jakého prostředí a doby její postavy vycházely. V éře, kdy ženy neměly nárok na žádný veřejný život a výhodně se vdát pro ně bylo v podstatě jedinou metou, vytvořila nikdy neprovdaná Austen kriticky smýšlející hrdinky, skrze které mohla chytře a laskavě glosovat provinční poměry anglického venkova v 18. století.
Pokud mají filmové adaptace jejích románů vznikat dnes, je potřeba přistupovat k nim buď jako ke stylizovaným kostýmním dramatům, které fungující jako úniky do pohádky (jako se to relativně povedlo Autumn de Wilde v Emmě z roku 2020), anebo klidně i se zcela přestřelenou nadsázkou (jako ve filmu Pýcha, předsudek a zombie z roku 2016). Snažit se ale roubovat současnou MMW na charakter z pera Jane Austen, to nemůže nikdy fungovat. Přesně to se stalo v Pýše a přemlouvání. Anne Elliot z roku 2022 teskní po ztracené lásce, pije víno po litrech, je trochu nešikovná a trochu trapná, ale to je přece součást jejího osobního kouzla! Prolamuje čtvrtou stěnu, aby mohla soudit všechny okolo, což navíc dělá jazykem 21. století. Aby tenhle prvek byl spíš zábavný než otravný, musí se s ním pracovat kreativně. Především ale: Austen byla mistryně květnatých popisů a rozvětvenými souvětími uměla perfektně vykreslit dobovou atmosféru, kdy se skutečné myšlenky nahlas nevyslovovaly a zůstávaly napjatě viset v prostorech čajových salónků.
Výsledkem snahy přiblížit dvě stě let starý příběh moderní divačce je paskvil, který sice pracuje s moderním jazykem, ale nepřináší moderní sdělení, jen hloupé dialogy. Až příliš okatě se tak snaží svézt na vlně popularity Bridgertonových, ti se ale neberou ani z poloviny tak vážně. A navíc vzešli z docela jiného literárního podhoubí: knižní předlohu pracující s alternativní historií napsala americká feministka Julia Quinn mezi lety 2000 a 2006.
Late to the party: Byl by to hřích
Loňská minisérie Russella T. Davise v době uvedení poměrně zarezonovala (v Británii dokonce zvýšila zájem o testy na HIV), já jsem se k ní ale dostala až teď. Je to dobře napsaná, dobře zahraná jednohubka, která poctivě rozčílí kohokoliv kdo patří k nebo podporuje LGBTQ+ komunitu, její práva a postavení v rámci většinové společnosti. Byl by to hřích trpí podobnými neduhy jako jiný Russellův počin – Roky a roky – nebo koneckonců i McKayův hit K zemi hleď!: cílí na již přesvědčené a svými sděleními apeluje na ty, kdo se na ni nikdy nepodívají. Ale dívá se na něj dobře.
Minirecenze: Velká premiéra
Po uvedení Velké premiéry ve Varech jsem u některého z kolegů na Twitteru zahlédla prohlášení, že Krobot natočil svůj nejlepší film. Potvrzuji, ale dodávám, že je to jeho teprve třetí celovečerní režijní počin a v jednom z těch třech filmů nechal pražské herce v čele s Tatianou Dykovou brblat opravdu otřesně nezvládnutým moravským dialektem. Právě od Díry od Hanušovic se ale Krobot očividně hodně posunul. Velká premiéra poměrně logicky v mnohém evokuje Zkázu Dejvického divadla. Je to chytrá komedie o divadelnících, která nezapře, že ji dělali divadelníci. I tak ale na plátně funguje poměrně dobře, a to hlavně díky Šimčíkovi a Janžurové v hlavních rolích.
Honorable Mention: Muži
Na KVIFF jsem byla pracovně a jen na otočku, takže jsem stihla jen dva filmy: …A pak přišla láska Šimona Holého, na kterém maximálně oceňuju autenticity vztahu matka-dcera, a Muže Alexe Garlanda s Jessie Buckley a Rory Kinnearem v hlavních rolích.
Muže jsem vyhlížela od chvíle, co vím o jejich existenci. Čekala jsem víc folk horor než body horor, a to byla chyba. Kdybych totiž čekala body horor, byla bych připravená na to, co mně na Garlandově stylu iritovalo už v Anihilaci. Dokud je to příběh psychicky týrané, traumatizované ženy, pro kterou se izolovaný pohádkový dům na venkově stává krátkodobým útočištěm, dokud ji nezačne napadat nejen místní mužská komunita, ale i zdánlivě blahodárná příroda, je to super. Narativ se postupně začne surreálně rozkládat, Garland labužnicky pracuje se symboly a ze začátku přímo vysvětluje jen málo.
❤️ Podpořte nás přes Buy Me a Coffee.
Jako by se ale zhruba v polovině vyčerpal, a to, co rozehrál, neodkáže dotáhnout do pořádného konce. Finále je tak doslovné a přímočaré, že podkopává nohy všemu pečlivě budovanému v uplynulých minutách. Diváka to nepříjemně vytrhne z dosavadního způsobu čtení filmu a celku to dá punc banality. I tak ale Muži v některých pasážích fungují jako autenticky slizké, velmi úzkostné podobenství toxické maskulinity. To je fajn, nicméně řadu původních dojmů na závěr převáží pocit, že je Garland sám na sebe až příliš pyšný, že si ke zpracování zvolil takové téma.
Přihlaste se k odběru newsletteru KATMAG a všechny nové články i podcasty vám budou chodit rovnou do mailu:
Baví vás, co jste si právě přečetli? Tak to sdílejte.
Sledujte KATMAG také na Twitteru a na Instagramu.