Retro noční můra Edgara Wrighta
Edgar Wright vždy preferoval formu nad obsahem. Post MeToo horor Poslední noc v Soho je trochu giallo, trochu splatter a trochu Hitchcock. Je zábavný a originální, ale dvakrát si ho nepustíte.
V posledních deseti letech filmy Edgara Wrighta oslňují spíš hravou a originální formou než obsahem. U Poslední noci v Soho (Last Night in Soho, 2021), je to zatím nejpatrnější, přesto se jedná o věc, která ze současné nabídky českých kin vyčnívá, a to proto, že žádný jiný takto nápaditý post #MeToo film už letos patrně neuvidíme.
Feministická kampaň #MeToo se sice propsala do různých sfér společenského života, zrodila se ale ve světě filmu, a proto i v něm nejvíc rezonuje. Zatímco v první post #MeToo vlně vznikaly snímky přímo vycházející z konkrétních kauz a otevřeně komentující aktuální dění (Bombshell, The Assistant, obojí 2019), scéna se vyvíjí a posouvá odvážnějším směrem. Filmoví tvůrci přicházejí s čím dál elegantnějšími, originálnějšími a především autentičtějšími způsoby, jak důležité sdělení přirozeně zakomponovat do žánrové story. Příběhy ani charaktery jejich aktérů už nejsou jednoznačné. Viděli jsme to v seriálu HBO Můžu tě zničit (I May Destroy You, 2020), zatím nejvýrazněji ale pomyslný krok dál dokázala udělat debutující Emerald Fennell, která v na Oscara pro nejlepší film nominované Nadějné mladé ženě (Promising Young Woman, 2020) předvedla několik vynikajících nápadů. Mezi ty nejlepší patří hned úvodní titulková scéna z nočního klubu, která převrací stereotypní narativ a místo zpomalených záběrů tancujících sexy koček ukazuje trsající pupkáče, kteří si po práci zašli na drink a s ubývající nocí se zoufale snaží urvat si trochu pozornosti opačného pohlaví.
Režisér Edgar Wright a scenáristka Krysty Wilson-Cairnes ve filmu Poslední noc v Soho posunuli definici #MeToo filmu zase trochu jinam, a to tím, že primárně netočili #MeToo film. Především jde o formálně neotřelý současný horor o dívce, která se ve spánku propadá do nočního Londýna 60. let. Tematicky se ale na motivu sexismu a jeho vývoje za posledních 70 let snaží kritizovat typický rys současné společnosti: snahu idealizovat si minulost. To může být nebezpečné a zbržďující, obzvlášť proto, že dříve opravdu nebývalo líp. Obě hlavní hrdinky filmu – jedna z roku 1965, druhá z roku 2021 – se vybaveny jen talentem a odhodláním snaží vypracovat doslova z ničeho. Sandie (Anya Taylor-Joy), která žije v 60. letech, při v cestě stojí postavení žen v době, v níž navzdory vrcholící druhé vlně feminismu muži stále byli těmi, kdo zařizují příležitosti a platí účty. A tak je hezké, hodné holky musely poslouchat, pokud nechtěly skončit na dlažbě. Sandiin sen stát se obdivovanou zpěvačkou rozbije násilný střet s realitou špinavého, šovinistického světa a ona se podle toho musí zařídit, aby přežila. Její moderní kolegyně Eloise (Thomasin McKanzie) zase čelí toxické feminitě v silně konkurenčním prostředí prestižní umělecké vysoké školy. I ona ale naráží na ozvěny starých pořádků, a to jak v interakci s oplzlým taxikářem středního věku, tak při střetu s creepy dědkem, který ji pronásleduje na ulici a s úsměvem ignoruje dívčiny nadávky.
Podobně jako Quentin Tarantino nebo James Wan, i Edgar Wright je fanouškem (sub)žánrových filmů 20. století a rád jim ve svých vlastních počinech vzdává hold, případně se inspiruje jejich typickými prvky, které pak využívá v modernějším pojetí. Výtvarně a výpravně okouzlující Poslední noc v Soho nejenže kombinuje prvky giallo hororů, splatterů a klasických filmů Alfreda Hitchcocka, ona elegantně, pozvolna proplouvá z jednoho do druhého a z druhého do třetího. Žánr filmu se proměňuje spolu s ubíhajícím příběhem. Je to znát nejen ve vizuální stránce, ale i skrze vývoj hlavní hrdinky. Eloise se z titulní postavy college dramatu o dívce plné nadějí stává pasivní pozorovatelkou retro muzikálu, pak vyšetřovatelkou v krimi hororu a nakonec aktivní aktérkou psychologického thrilleru.
❤️ Podpořte nás přes Buy Me a Coffee.
Díky tomu je snímek poutavý od začátku do konce a obsahuje jen velmi málo vizuálně hluchých míst. Několik jich tam ale přesto je a zejména ve druhé polovině stopáže je právě kvůli nim znatelné, že Wrightův příběh není z nejsilnějších a že zajímavý, vrstevnatý charakter má jedna jediná postava, a sice postava Sandie. Dobře rozehraná story postupně upouští od pozvolnosti a tvůrci v závěru zběsile plácají páté přes deváté. S tím bohužel řídne i scénář Oscarem oceněné Wilson-Cairnes (1917, 2019), což jen umocňuje efekt špatně uchopeného mišmaše. Poslední noci v Soho tak chybí hloubka, pro niž by měl divák chuť se k němu ještě někdy vrátit.
K větší zapamatovatelnosti by snímku přitom stačilo málo: výraznější soundtrack. Stejně jako v mnoha jiných Wrightových filmech, i v Poslední noci v Soho je hudba zásadní součástí příběhu, tentokrát ale není tak svébytným prvkem jako třeba v Baby Driverovi (2017) nebo ve Scottu Pilgrimovi proti zbytku světu (Scott Pilgrim vs. the World, 2010). Ačkoliv v rozhovorech jej označoval za hlavní inspiraci a pohon při psaní filmu, Wright pro Poslední noc v Soho poskládal na vlastní poměry překvapivě nevýrazný playlist, kterému dominuje snad nejotravnější song 60. let, Downtown od Petuly Clark. U režiséra, který je vyloženě proslulý využíváním písniček jako jednoho z hlavních vyprávěcích prostředků, je to přinejmenším zarážející. Wright se tentokrát zjevně naplno položil do obrazu. Vzhledem k tomu, jak pečlivě si s ním vyhrál, se mu to asi nedá přímo vyčítat, v divákovi to ale přeci jen zanechává pocit nevyužitého potenciálu.
Bavil vás tenhle článek? Můžete ho sdílet, kde je libo:
Přihlaste se k odběru KATMAGu a všechny nový články vám budou chodit přímo do pošty. Stačí vyplnit e-mailovou adresu tady: