Znásilnění je děsivější než návštěva ze záhrobí: Horory v post MeToo éře
Loňské hororové překvapení Barbar spojuje několik témat a přístupů, které do žánru pomohlo vnést hnutí MeToo. Jak se projevuje v dalších současných strašidelných filmech?
Prolomení dlouholetých pořádků nastavených muži v privilegovaných pozicích, detabuizování témat jako domácí a sexuální násilí či obtěžování a intenzivní snaha změnit způsob, jakým o nich uvažujeme. V obecné rovině pak impuls pro ty, kdo se identifikují jako ženy, mluvit hlasitě a otevřeně o věcech, jež byly na základě patriarchální normy dlouho nuceny držet pod pokličkou. MeToo pomohlo přivést společnost do nové éry a nejvýrazněji se to projevilo tam, odkud hnutí vzešlo – v showbyznysu a kultuře. Proměňuje se způsob zpracování daných námětů i náměty samotné, stejně jako chápání mužských a ženských postav. Téměř ukázkově je to znát v hororovém žánru, který si coby okrajový vždy mohl dovolit být trochu napřed v tom, co a jak zobrazuje.
MeToo přispělo k normalizaci diskuze o hrozivých věcech, které nemají nic společného s nadpřirozenem, a tak post MeToo horory nemohou spoléhat na to, že si vystačí s duchy malých děvčátek a maskovanými vrahy z onoho světa – rozhodně ne, pokud jim nedají kvalitní backstory, s níž je možné se sžít. Motivy, se kterými autoři současných strašidelných filmů pracují, jsou nepříjemně každodenní, právě v tom ale tkví jejich největší síla coby nástrojů děsu. Tvůrce to nutí být chytřejší. I proto se překvapivým hororovým hitem roku 2022 stal nenápadný snímek Barbar (Barbarian, 2022), režijní debut Zacha Creggera, blízkého kamaráda Jordana Peela, jednoho z nejnápaditějších hororových autorů posledních let.
Final Girl pro 21. století
Že se doba a s ní i horory skutečně mění dokazuje například loňský retro porno slasher X. Režisér Ti West v něm redefinuje jeden z klasických hororových archetypů: jeho hlavní hrdinka, sebevědomá a nebojácná Maxine v podání Mii Goth, se od typické final girl nemůže lišit víc. Poslední dívka tradičně bývá zakřiknutá, nenápadná, především nevinná – naopak ženské charaktery otevřeně projevující svou sexualitu a výraznou osobnost vždy končí pod zabijákovou kudlou mezi prvními. Podle studie z roku 2010 jsou navíc scény se smrtí takových ženských postav ve slasherech výrazně delší a brutálnější než u jejich mužských protějšků. Je to způsob, jak je za jejich promiskuitní, ergo nevhodné chování potrestat. Souvisí to s předpokladem, že divák rovná se muž, a že takový divák se automaticky ztotožňuje s pohledem antagonisty, většinou rovněž muže. I s tím West pracuje: hlavní záporák v X je nebezpečná Pearl (hraje ji rovněž Mia Goth, ovšem namaskovaná k nepoznání), jíž tvůrce věnoval i vlastní origin snímek (Pearl, 2022).
Ústřední postavou filmu, který v Česku minul kina a šel rovnou do nabídky Disney+, je Tess (Georgina Campbell), jež přijíždí do Detroitu kvůli pracovnímu pohovoru a náhodou skončí v Airbnb ubytování s cizím mužem (Bill Skarsgård). Ačkoliv se zprvu zdá jasné, jakým směrem se snímek bude ubírat, Cregger se skrze několik zvratů a experimentování s proměnlivým vizuálem probere celou plejádou aktuálních feministických témat. Těmi nejvýraznějšími jsou sexualizované násilí a mateřství, horor ale tematizuje i přímo MeToo a jeho reálné dopady – skrze postavu AJe (Justin Long), herce, který po obvinění ze znásilnění kolegyně dostane okamžitý vyhazov z práce a jehož pověst je v troskách.
V méně doslovné rovině je pro Creggera důležitým motivem vyzdvihování empatie a soucitu – vlastností typicky spojovaných s feminitou – jako klíčů k přežití. Tess je jediným charakterem, který se v krizové situaci stará o ostatní, a to i když s nimi nemá nic společného. Naopak mužské postavy jsou v Barbarovi vesměs arogantní, násilnické a lhostejné. Zejména AJ ztělesňuje esenciální machistickou egománii; neschopen sebereflexe nebo přijetí zodpovědnosti za vlastní činy udělá cokoliv, aby si zachránil vlastní kůži, a to do té míry, že se stává karikaturou. Cregger tak obrací dosud běžný stereotyp, kdy v obdobně ponižujících pozicích vystupovaly především ženské charaktery. Režisér zároveň myslí na to, že i maskulinita prochází proměnou; v AJovi vykresluje typ mužství, který bude postupem času míň a míň relevantní. Longova komediální postavička o to ostřeji kontrastuje se Skarsgårdovým citlivým a starostlivým intelektuálem Keithem, jenž představuje právě ten nový směr, jímž se mužství a jeho chápání mohou v budoucnu ubírat.
Rozpor mezi mužským a ženským rozebírá i horor Men (2022) režiséra Alexe Garlanda s Jessie Buckley a Rorym Kinnearem v ústředních rolích. Ovdovělá Harper (Buckley) přijíždí do izolovaného venkovského domu, aby se vyrovnala se smrtí manžela. Pohádkové útočiště uprostřed lesů se ale stává noční můrou – zdánlivě blahodárná příroda působí nepřátelsky a místní mužská komunita (Kinnear v několika rolích) začne ženu napadat, přičemž se agresivita útoků rychle stupňuje. Navzdory několika nedostatkům Men v některých pasážích fungují jako autenticky slizké, úzkostné podobenství toxické maskulinity. V souvislosti s tou je třeba zmínit také stylizovaný retro horor Edgara Wrighta Poslední noc v Soho (Last Night in Soho, 2021) a především oscarový thriller Nadějná mladá žena (Promising Young Woman, 2020) režisérky Emerald Fennell, který je možná nejvýraznější dosavadní ukázkou post MeToo filmu v mainstreamu. Barbar s ním sdílí citlivost, s jakou přistupuje k zobrazování sexuálního násilí – neukazuje ho totiž vůbec, nechává ho působit mimo záběr nebo v náznacích.
Když mateřství není radost
V Barbarovi je pečovatelský mateřský instinkt tím, co Tess odlišuje od ostatních, Cregger s ním ale pracuje dál. Touha být matkou, naplnit tu pudovou potřebu v její nezákladnější podobě, je hnacím motorem i pro ústřední antagonistku filmu. Díky tomu pro Matku, jak je postava uvedena v titulcích, divák v průběhu děje najde pochopení; tím spíš, když zjistí, že je sama jen obětí nelidského chování skutečného monstra – muže.
Mateřství a s ním spojené úzkosti a strachy provázejí hororový žánr už od dob Mary Shelley, která ve Frankensteinovi reflektovala vlastní trauma z těhotenství, porodu a smrti prvorozeného syna. Dává to smysl – těhotenství je stav, kdy v těle ženy roste parazit, což se na ní fyzicky i psychicky výrazně podepisuje. Stává se nádobou pro vývoj plodu, kterému, chce-li ho donosit, musí mnohé obětovat. Porod je pak čistě gorovou epizodou plnou křiku, bolesti a tělních tekutin. Mateřských archetypů je proto v hororu mnoho. V body hororu Uvnitř (Inside, 2007), jednom z hlavních děl New French Extremity, nebo v hororové komedii Nenarozená pomsta (Prevenge, 2016) režisérky Alice Lowe se setkáváme s matkou bojovnicí na cestě za pomstou, která převrací narativ, že s dítětem se žena stává nekonečně nežnou a (ve srovnání s muži) slabou. Legendární Rosemary má děťátko (Rosemary's Baby, 1968) zase ukazuje prvorodičku vyděšenou ze zcela neznámé situace (která žena by se nebála, že porodí Antikrista?).
Specifická je postava Normy Bates, jež v Hitchcockově Psychu (1960) funguje jako symbolický původ zla, který stojí za vražedným jednáním jejího syna. V klasice žánru Normu vnímáme pouze skrze Normanovu interpretaci a jeho pokřivenou fantazii. Jisté vykoupení ikonickému charakteru nabídl seriál Batesův motel (Bates Motel, 2013), který z paní Batesové dělá skutečného člověka. Ukazuje ji ne jako ďábelskou esenci, ale spíše jako antihrdinku s komplikovanou osobností. Je ale jasné, že ve vlivu na Normana se dopustila jen takových chyb, jakých se rodiče na dětech dopouští celkem běžně. Vina za spáchané zločiny se tak z ní přenáší na toho, kdo je skutečně spáchal.
❤️ Podpořte nás přes Buy Me a Coffee.
V současných hororech se objevuje více matriarch – matek ve zralém věku, odhodlaně bojujících za blaho a přežití rodiny, především dětí. Taková je například Adelaide (Lupita Nyong'o) v Peelově hororu My (Us) z roku 2019, především pak ale Annie v Děsivém dědictví (Hereditary, 2018) Ariho Astera. Toni Collette se v její kůži snaží vypořádat s odchodem vlastní matky, s níž měla komplikovaný vztah, a zároveň se bojí, že podědila její duševní chorobu. Do toho se přimíchá tragická smrt dítěte, se kterou se Annie vyrovnává jen pomalu, zatímco se snaží udržet pohromadě rozpadající se rodinu. Je to komplexní charakter, v němž se odráží, jak s čím dál otevřenější diskuzí o odvrácených stranách mateřství začínáme matky vnímat jako bytosti s vlastní identitou a uvědomovat si, že tato role nemá jen jeden rozměr.
Významnými aktuálními hororovými motivy spojenými s mateřstvím jsou reprodukční práva a pocit selhání (vznikající především z tlaku společnosti), když žena dítě vůbec nedokáže zplodit nebo o něj pečovat. Mexicko-peruánský horor Huesera (Huesera: The Bone Woman, 2022) je inspirován mytologickým námětem – legendou o bytosti, která chodí po poušti a sbírá kosti. Když jich má dost, sestaví z nich vlka, jenž se posléze promění ve svobodnou ženu nesvázanou konvencemi. Titulní hrdinka Valeria (Natalia Solián) se spolu s manželem dlouho snaží o dítě. Když se jim to konečně povede, žena necítí štěstí ani automatické napojení se na potomka a novou životní roli. To se nemění ani s porodem, navíc ji sužují děsivé vize i vzpomínky na život, který vedla před svatbou – který mohla žít, kdyby se nerozhodla dělat to, co od ní očekávalo okolí a ve kterém by pravděpodobně byla šťastnější. Snímek režisérky Michelle Garza Cervery a scenáristky Abie Castillo přímo zpracovává téma těhotenské a poporodní deprese a podobně jako před lety oceňovaný Babadook (The Babadook, 2014) pracuje s ženou-matkou jako s někým, kdo úlohu, o níž mu všichni tvrdí, že pro něj má být tou nejpřirozenější na světě, nezvládá, ba přímo odmítá.
Uvězněná ve vlastním domě
Problém s přijetím mateřství řeší i protagonistka filmu Swallow (2019), psychologického dramatu s body hororovými prvky. Hunter žije ve zlaté kleci, v područí cholerického, manipulativního manžela a jeho stejně založených rodičů. Nemá vlastní život ani svobodu a v úloze manželky na ozdobu, udržující vylhané teplo rodinného krbu ve sterilní vile, pomalu ztrácí celou svou osobnost. Když zjistí, že je těhotná, uvědomí si, že dítě může znamenat definitivní konec šancí na útěk. Aby si alespoň na chvíli dopřála pocit kontroly, začne polykat drobné předměty – třeba hřebíky, baterky nebo připínáčky. Skončí v péči psychiatra, kde je nucena čelit příčině svých pocitů i toho, proč je tak snadno ovladatelná. Za obojím stojí pocit viny pramenící z faktu, že Hunter je produktem znásilnění.
Nejvýrazněji se tématu zlaté klece, domácímu násilí a mateřství, respektive těhotenství jako nástroje manipulace v násilnickém vztahu v posledních letech věnoval Neviditelný (Invisible Man, 2020) s Elizabeth Moss v hlavní roli. Cecilii se sice podaří utéct od direktivního partnera, její příběh tím ale teprve začíná. Film Leigha Whannella je působivý především v tom, jak rychle se protagonistka z ochromené oběti neschopné vyjít před dům promění v silnou přeživší. Cecilia ví, že ještě nemá vyhráno, především si ale uvědomuje, že je na boj za svůj nový, lepší život sama. Whannell látku zpracoval do podoby psychologického thrilleru s mysteriózními prvky, a tak nabízí racionální vysvětlení událostí. Přesto ale divák v podstatě až do finále neví jistě, že to, co sleduje se neodehrává jen v Ceciliině pochroumané mysli. Režisér tak upozorňuje, že dlouhodobé týrání se podepisuje primárně na psychice – osobnost a mysl oběti se postupně zcela hroutí pod vlivem neustálého vydírání, ponižování a gaslightingu. Neviditelný díky tomu funguje jako atmosférická metafora pro náročnou, dlouhou a osamělou cestu toho, kdo opustil toxický svazek.
Tím, co spojuje většinu uvedených snímků a dělá je aktuálními, je důraz na osobní katarzi, i když to ne vždy nutně znamená typicky šťastný konec. Hrdinkám se nakonec v nějaké formě podaří překonat překážky a traumata. Posunou se dál, v mnoha případech se stanou novými ženami nebo se naopak vrátí samy k sobě, uchopí život do vlastních rukou či prostě jen dojdou klidu. Blahodárná úleva, kterou tvůrci a tvůrkyně zmíněných filmů svým protagonistkám dopřávají, je skutečná a hmatatelná. Hororový žánr je plný silných ženských postav, male gaze v něm ale, stejně jako ve všem, dosud převažoval. Současní hororoví tvůrci mají ambice to změnit i nápady, jak na to a svými výtvory jasně vzkazují, že ženy už si, nejen na plátně, vytrpěly dost. MeToo jim k tomu otevřelo dveře.
Přihlaste se k odběru newsletteru KATMAG a všechny nové články i podcasty vám budou chodit rovnou do mailu:
Baví vás, co jste si právě přečetli? Tak to sdílejte.
Sledujte KATMAG také na Twitteru a na Instagramu.