Zdivočelá a svobodná ve světě sešněrovaných Chudáčků
Z poznámek k debatě s Jindřiškou Bláhovou po projekci Chudáčků Yorgose Lanthimose v rámci cyklu Čtvrtá vlna Terezy Domínové.
Jedenáct oscarových nominací, jedenáct nominací na ceny BAFTA a k tomu dva Zlaté glóby. Desítky recenzí a analýz na odborné i laické úrovni. Chudáčci (Poor Things, 2023) Yorgose Lanthimose se stali nejdiskutovanějším snímkem přelomu roku. Je to gotický horor s komediálními prvky, stejně tak feministická komedie s bodyhororovými prvky. Sci-fi ve stylu Karla Zemana i fantasy podobné Machinariu. Spektákl s okouzlující barevnou paletou, který se nebojí pracovat se symbolikou velkolepých kostýmů Holly Waddington a experimentální hudbu Jerskina Fendrixe využívá jako samostatný, tepající organismus proměňující se spolu s hlavní hrdinkou.
Snímek, který budí otázky přesahující fiktivní audiovizuální dílo a zasahující do každodenního života v současné společnosti, jsme rozebíraly s filmovou historičkou Jindřiškou Bláhovou a filmovou publicistkou Terezou Domínovou v rámci cyklu Čtvrtá vlna v Edison Filmhubu ve čtvrtek 8. února 2024. Následující text vychází z poznámek, které jsem si k debatě připravila.
Ženy jsou lidi, ale jsou lidi ženy?
Jsou Chudáčci feministický film? Tak zněla první otázka večera a trápí to kulturní publicisty v Česku i zahraničí. V rámci diskuze padlo, že je to primárně snímek humanistický: Lanthimos se vrací k tématu moci – komu patří, jak se přelévá, co umožňuje – feminismus z toho ale nejde tak snadno vynechat. Proměny mocenské dynamiky, které ve filmu sleduje, totiž vychází striktně z genderových rolí v (pseudo)viktoriánské společnosti. Literární předloha skotského spisovatele a socialisty Alasdaira Graye se mnohem víc zabývá třídními rozdíly, Lanthimos si ale zvolil linku emancipace ženské hrdinky, která jde proti dobovým konvencím a přitom poznává samu sebe.
Nejlepší popis, který už proběhl řadou médií, zní, že je to film o ženské emancipaci nahlížené mužskýma očima. Chudáčci otevírají důležité feministické otázky – třeba svobodnou sexualitu, ženské potěšení nebo ekonomickou nezávislost. Zároveň v nich ale chybí podstatná součást feministického boje za rovnost, sdružování. Protagonistka Bella Baxter (Emma Stone) na své velkolepé cestě potkává zajímavé ženské postavy, nakonec je to ale vždy nějaký muž, jehož se rozhodne následovat a od něhož si nechává ukazovat svět. Sice ho rychle přeroste a zažívá zklamání a rozčarování z nedostatečnosti svého průvodce, skutečná ženská emancipace ale nespočívá ve zjištění, že muži jsou slabí a nedokonalí, ani v jejich napodobování. Spočívá v sesterství, ve vytvoření solidární komunity, kterou se patriarchální mechanismy právě proto od nepaměti snaží rozbíjet vytvářením umělých klínů a rozepří.
Mateřství vs. mateřství
Představitelka Belly Emma Stone se na podobě snímku významně podílela od úplného počátku: poprvé s Lanthimosem o projektu mluvila už během natáčení Favoritky (The Favourite) v roce 2017. Chudáčci byli její první rolí po porodu a je zjevné, že vlastní zkušenost s těhotenstvím byla pro její výkon zásadní. Těhotenství a porod jsou extrémně transformačními zkušenostmi, psychicky i fyzicky. Tělo po nich je pořád vaše, zároveň je ale v mnohém jiné – jinak vypadá, něco nového dělá, něco naopak najednou nezvládá. Topí se v tělních tekutinách. Zábrany, stud a komplexy mizí, zbývá jen praktické využití. Musíte se s ním znovu seznámit, znovu se naučit s ním fungovat. Přesně to zažívá i Bella, kterou v duchu Frankensteinova monstra zpět k životu přivedly elektrické výboje, masírující mozek dítěte transplantovaný do hlavy dospělé ženy.
Mateřství se jako významná linka táhne celým snímkem, ačkoliv ustupuje do pozadí nejvýraznějšímu motivu objevování vlastní sexuality a její síly. Lanthimos nicméně dobře vykresluje zásadní rozkol mezi mateřstvím jako intimní zkušeností a sociálním konstruktem společenské role matky, jež funguje primárně coby opresivní nástroj. Když Bella na těle objeví jizvu po dítěti, je to v ději poprvé, kdy ji začne opravdu zajímat její starý život: kdo byla a co dělala, než se dostala pod ruce svého stvořitele Godwina Baxtera (Willem Dafoe). V rámci odmítání často nelogických požadavků, jež na ni klade její okolí, v sobě řeší nedostatek mateřského instinktu. Když se ale setkává s utrpením, souvisejícím zpravidla s chudobou, specificky ve spojitosti s dětmi ji hluboce zasahuje. Nechybí jí empatie ani soucit, nemá problém okamžitě konat a potřebným se snaží pomoct.
Hranice genderu
Na HBO aktuálně běží čtvrtá řada kultovní antologie Temný případ s podtitulem Noční krajina (True Detective: Night Country, 2024). Kriminálka, která vždy primárně pracovala s mužskými hrdiny, nyní pod režijní a scenáristickou taktovkou Issy Lopéz představila ženské titulní duo policistek v podání Jodie Foster a Kali Reis. Je pozoruhodné, že ačkoliv si Noční krajina zachovává silně maskulinní nádech, který k Temnému případu patří, ženské tvůrčí postupy jsou cítit ze všech jejích záhybů. Je to v tom, jak jsou napsané jednotlivé charaktery, jak spolu navzájem mluví, jak vypadají vztahy mezi nimi. Je to znát na vedení herců i na obrazech, které Lopéz vytváří.
Není to jen o empatické snaze nevidět věci černobíle a nabízet více rovnocenných úhlů pohledu: především je tu poctivá snaha zprostředkovat diváctvu autentické emoce. V souvislosti s Chudáčky se objevuje otázka, zda je poznat, že snímek, ač feministický, vytvořil mužský štáb – ano, a je to poznat právě proto, že jim tato snaha chybí. Chudáčci skvěle fungují jako komedie, ve vážných polohách ale selhávají, a to i když je Lanthimos obyčejně zvládá; důkazem budiž Humr (The Lobster, 2015). Jenže Humrův protagonista je muž.
Nejde o to, že by muž neuměl napsat dobrou ženskou postavu, nebo snad že bychom měli muže z feminismu vylučovat. I vnímaví a talentovaní tvůrci ale mají v pronikání do ženské psýché a jejím věrohodném zobrazování limity – mimo jiné i proto, že kvůli historickému upozaďování ženských filmařek a pitvoření ženské životní zkušenosti v kinematografii napříč žánry to prostě nemají, kde okoukat. Lanthimosovi budiž ke cti, že si tyto limity uvědomuje a ve filmu je otevřeně přiznává skrze zesměšňování mužských postav; to oni jsou ti Chudáčci.
Panenky, ven z krabic
Ačkoliv by bylo fér nedělat to příštích dvacet let všem byť jen lehce feministickým titulům, už pro načasování se nelze vyhnout srovnání Chudáčků s Barbie (2023) Grety Gerwig a Noaha Baumbacha. Zatímco růžová komedie o populární panence je záměrně strukturovaná jako snadno stravitelný manifest liberálního feminismu, Chudáčci jsou sofistikovanější nejen v komunikaci svých stěžejních myšlenek, ale i formálně – ačkoliv se nejedná o artový film, jak zaznívá v mnoha reakcích, ale o inteligentní mainstream chytře využívající některé efektní artové tropy a postupy.
Lanthimos jde na ženskou emancipaci přes sexualitu a uspokojení, pitvá oblíbený patriarchální paradox neposkvrněné milenky; Barbie oproti tomu nemá ani genitálie. Snímek jako takový je ale zase o krok dál v propojování ženských postav a lépe domýšlí jejich přirozený vývoj. Ty filmy vedle sebe působí jako funkční tandem pro začátečníky a mírně pokročilé, jako mladší a starší sestra, a bylo by zajímavé promítat je společně – na což v budoucnu v řadě biografů jistě nejednou dojde. Jejich zásadní význam je totiž v tom, že tu už vždycky budou pro všechny další generace odrůstajících dívek.
Přihlaste se k odběru newsletteru KATMAG a všechny nové články i podcasty vám budou chodit rovnou do mailu.
Baví vás, co jste si právě přečetli? Tak to sdílejte.
Sledujte KATMAG také na Threads a na Instagramu.