Sama doma a šílená: Filmové hrdinky na hranici zdravého rozumu
V thrilleru Žena v okně hraje Amy Adams terapeutku trpící agorafobií, která postupně podléhá vlivu okolí a začíná věřit, že přichází o rozum. Film nic moc, ale to téma? To je jiná.
Žena v okně (The Woman in the Window, 2020) je nový psychologický thriller režiséra Joe Wrighta s Amy Adams v ústřední roli Anny Fox. Anna je žena trpící strachem z otevřených prostor. Žije izolovaná od světa ve velkém domě, předepsané léky zapíjí litry vína a se svými blízkými mluví pouze po telefonu. Čas tráví sledováním sousedů a jednoho dne začne pozorovat rodinu, která má nejednoho kostlivce ve skříni. Ačkoliv je zjevné, že na Russellových odnaproti něco nehraje, Anna pod vlivem různých látek jen těžko rozpoznává, co je skutečnost a co ne, což si zprvu nechce přiznat. Postupně se ale propadá do spirály pochybností o sobě sama. Divák to prožívá skrze snové sekvence, jejichž intenzita ve druhé půlce snímku roste. Teatrálnost je Joe Wrightovi vlastní, funguje ale jenom někdy. Žena v okně není ten případ.
Když jsem zaregistrovala existenci Ženy v okně, na první dobrou mě na padlo, jestli má něco společného s pět let starou Dívkou ve vlaku (The Girl on the Train, režie Tate Taylor). I film s Emily Blunt v úloze rozvedené alkoholičky Rachel pracuje s ženskou hrdinkou, která je po zásadní životní události psychicky labilní, ztrácí pojem o tom, co je realita a co ne a její okolí se toho snaží zneužít. Oba snímky jsou natočeny podle knihy a oba trpí stejným problémem. Tím je, že s ubíhající stopáží se z nich vytrácí psychologická rovina a zbývá jen thriller, který je vždy třeba rozseknout odhalením šokující zápletky a ten šok ještě znásobit nejlépe dvojitým zvratem. A právě zvrat je u u obou snímků přitažený za vlasy, v případě Ženy v okně dokonce natolik, že působí extrémně nadbytečně až otravně. A přitom by stačilo udělat pravý opak – vykašlat se na wow efekt za každou cenu a prostě dovyprávět silný příběh ženy, která bojuje sama o sebe; svůj zdravý rozum, ale i důvěryhodnost.
Za vším hledej chlapa
Žena, kterou se zpochybňováním její příčetnosti někdo snaží dostat pod kontrolu, jako hlavní téma filmu je svébytným fenoménem. Za jeho počátek se dá označit americký snímek Plynové lampy (Gaslight) režiséra George Cukora z roku 1944. Ingrid Bergman hraje Paulu, čerstvě vdanou paní, která se se svým novomanželem Gregorym (Charles Boyer) nastěhuje do domu, kde za podivných okolností zemřela její teta. Paula se bojí, že ji potká stejný osud a vůbec jí nepomáhá, když v budově začne slýchat podivné zvuky. K tomu se přidají zhasínající se lampy a mizející předměty. Paula je blíž a blíž nervovému zhroucení a její bezradný muž své milé věstí neblahý konec… Až na to, že se nakonec ukáže, že Gregory na Paulu všechno nahrál, aby ji dostal do blázince a shrábnul její nemalé jmění.
Plynové lampy samozřejmě také nabízí napínavé vyústění, jeho síla ale neleží v odhalení padoucha. Středobodem zůstává Paula, která – jako každá oběť dlouhodobé manipulace – nedokáže okamžitě přepnout do normálu a tváří v tvář Gregorymu ve světle nových skutečností svádí vnitřní souboj. Je to stále její manžel, člověk, kterého miluje… Přesto je to někdo cizí, kdo ji udělal strašné věci, a zároveň si pořád není stoprocentně jistá sama sebou. Scéna finální konfrontace ústředního páru vynesla Ingrid Bergman (prvního) Oscara a film zcela zastínil svůj o čtyři roky starší britský protějšek z dílny Thorolda Dickinsona.
Pokud vám synopse snímku v kombinaci s původním názvem něco připomíná, ačkoliv jste si jisti, že jste jej nikdy neviděli, věřte, že instinkt vás neklame. Gaslighting je totiž už i u nás poměrně zavedený pojem. Skrývá se za ním forma manipulace, která stojí na zpochybňování vzpomínek a tvrzení. Objevuje se nejen v milostných, ale i v přátelských nebo rodinných vztazích. Manipulátor cíleně překrucuje, zpochybňuje a rozporuje různá prohlášení oběti o tom, co se stalo, řeklo nebo třeba napsalo přes Messenger. Oběť po čase přestává důvěřovat sama sobě, mění se její vnímání reality. Stává se tak závislou na manipulátorovi a je snadnějším cílem citového vydírání a zneužívání. To pojmenování má původ právě ve stejnojmenné britské divadelní hře, podle níž byly oba filmy natočeny.
Rodinná záležitost
Ne vždy je to ale partner, kdo chce hrdinku ovládat. Ačkoliv i v legendárním hororu Rosemary má děťátko (Rosemary’s Baby, 1968) je původcem zla manžel vnímající ženu pouze jako nástroj k dosažení vlastních cílů a společenské prestiže, na straně antagonistů ve filmu Romana Polanského stojí také satanistický kult. Právě sekty často těží z modelu rodiny, kde si všichni pomáhají a navzájem se o sebe starají. Nadpřirozený motiv snímku mimo jiné umožnil stát se kultem v rámci strašidelného žánru, ale obstál by i bez něj. Scény, ve kterých vyhublá, na smrt bílá Mia Farrow trpí šílenými bolestmi, ale pod vlivem ďábelských sousedů i s nimi spolčeného porodníka odmítá připustit, že by za jejím ubohým stavem mohli stát právě oni. Vždyť jsou tak starostliví a přátelští!
Až když je pozdě, Rosemary objeví pravý stav věcí, pomoci se jí ovšem nedostane, neboť je okolím považována za slabou prvorodičku, které z náročného těhotenství přeskočilo. V místě, kam se žena obrátí s prosbou o pomoc, je odsouzena skoro jako nesvéprávná a je navrácena do rukou těch, kdo její trápení způsobili. Historce o kultu vyznavačů Ďábla, který si brousí zuby na jejího nenarozeného potomka, pochopitelně nikdo nevěří. Vrcholem všeho pak je, když Rosemary podlehne síle mateřského citu a o antikrista se začne starat, i když už plně vnímá, co je malý Adrian zač i co jsou zač lidé kolem ní.
Právě zneužití mateřského, tedy ryze ženského pudu, je častým motivem, protože je to také nejsilnější nástroj v rukou manipulátora. Jindy to ale může být třeba žárlivost nebo pocit viny. Tak je tomu v dramatu Co se vlastně stalo s Baby Jane? (What Ever Happened to Baby Jane?) z roku 1962. Drama Roberta Aldriche dalo vzniknout samostatnému subžánru, takvzanému hog hororu, a v době premiéry se stalo hitem ze dvou důvodů. Jednak svedlo dohromady dvě velké filmové hvězdy jedné generace – Joan Crawford a Bette Davis – které se v soukromí příliš nemusely, což si vřele dávaly najevo i během natáčení, mimo jiné i různými naschvály. Jednak nabídl vpravdě znepokojivý příběh dvou sester, z nichž jedna je na vozíku a ta druhá ji různými způsoby týrá.
Bezmocná a bezbranná Blanche (Crawford) z invalidního křesla snáší nejen útrapy, které jí Jane (Davis) uštědřuje, ale zároveň pozoruje, jak její sestra propadá stále většímu šílenství. Závěrečné odhalení přináší oběma ženám určité vykoupení, ale to přichází příliš pozdě; v momentě, kdy jedna druhé zničily život tak, že už se to nedá napravit. Roky lží, obviňování a manipulace přinesly Blanche i Baby Jane jen zahořklost a zkázu. Hranice mezi tím, kdo je kladná a kdo záporná postava, se stírá, rozhodně z pohledu moderního diváka, který má větší pochopení pro psychické poruchy a traumata různého typu – větší ve srovnání s publikem 60. let 20. století.
Ačkoliv Baby Jane je velmi specifickým snímkem v rámci tohoto fenoménu, právě zvrat ve smyslu odhalení skutečné povahy věcí (a především lidí) přináší hrdinkám klid a pomyslný šťastný konec. Ve chvíli, kdy se ujistí, že měly celou dobu pravdu nebo je celou dobu někdo tahal za nos, získávají svůj život zpátky do vlastních rukou. Jejich sebevědomí se vrací, její psychický stav se zlepšuje. Z neupravené ženy na pokraji nervového zhroucení se stává nalíčená elegantní dáma, v poslední scéně často nastupující do nové práce nebo stěhující se do nového domova.
❤️ Podpořte nás přes Buy Me a Coffee.
Zajímavou variaci na tento standard nabízí například Steven Soderbergh ve snímku Nepříčetná (Unsane, 2018) s Claire Foy v titulní roli. Foy hraje Sawyer, která se po stresující zkušensoti se stalkerem omylem dostává do psychiatrické léčebny. Navzdory všemu je po celou dobu snímku jasné, že Sawyer není šílená ani nepříčetná, ale že je obětí psychopata. Ačkoliv je psychopat poražen a Sawyer se vrací na svobodu a k normálnímu životu, režisér v závěru divákovi nabízí interpretaci, že po všech těch hrůzách hlavní hrdince nakonec skutečně přeskočilo.
Baví vás KATMAG? Přihlaste se k odběru a všechny nový texty vám budou pohodlně chodit přímo do mailu: