TÉMA: Candyman jako symbol útlaku i duch pomsty
Klasický devadesátkový horor Candyman se před několika lety dočkal pokračování, které připomnělo, že kulturní relevanci si filmová série může zachovat i po třech dekádách.
Od Michaela Myerse přes Jasona Voorheese až po Ghostface, druhá polovina 20. století byla výrazných hororových padouchů plná – ne však co se týče reprezentace konkrétně afroamerických fanoušků žánru. Ti při hledání hororů s černými (anti)hrdiny museli buďto sáhnout k blaxploatačním snímkům ze 70. let jako Blacula (1972) či Dr. Black, Mr. Hyde (1976), anebo se spokojit s klišé černocha, který se ve filmových slasherech zpravidla stává první obětí. To všechno se ale změnilo na začátku devadesátých let, kdy do světa filmového hororu vstoupil Candyman: přízrak zavražděného muže, který slouží jako folklorní strašák afroamerických komunit jako i mýtický symbol jejich historického útlaku.
První Candyman režiséra Bernarda Rose z roku 1992 je volnou adaptací hororové povídky The Forbidden britského spisovatele Cliva Barkera, známého především díky filmovým předělávkám jeho literárních děl Hellraiser (1987) nebo Plod noci (Nightbreed, 1990). Hlavní hrdinkou snímku je mladá běloška Helen Lyle (Virginia Madsen), která v rámci postgraduálního studia sémiotiky na Chicagské univerzitě připravuje práci o městské legendě takzvaného Candymana (Tony Todd).
Jak Helen v průběhu filmu zjistí, mýtický Candyman má být duchem Daniela Robitailla, černošského malíře z konce 19. století, který byl kvůli vztahu s běloškou brutálně zavražděn rozlíceným davem. Legenda nyní praví, že kdo před zrcadlem vysloví jméno Candyman pětkrát po sobě, tomu se Robitaillův duch zjeví a rozpárá ho hákem, který má naražený na pahýlu pravé ruky.
Pátrání po zdroji legendy zavede Helen do čtvrti Cabrini–Green, projektu sociálního bydlení v chátrající části Chicaga. Výhradně afroameričtí obyvatelé nižší třídy se zde potýkají s každodenními problémy chudoby a vysoké kriminality a Candyman je pro ně folklorním symbolem jejich životních strastí. Helen celou pověst zprvu vnímá jako úsměvnou, byť z badatelského hlediska zajímavou. Některé z obyvatel Cabrini–Green se snaží přesvědčit o tom, že Candyman není skutečný, a sama dokonce pětkrát do zrcadla vysloví jeho jméno. Když se jí však Candyman nakonec skutečně zjeví, není to proto, aby ji zabil, nýbrž aby Helen pomohla vdechnout jeho legendě nový život. A aby se ona sama stala její součástí.
Rok 1992 nebyl pro typické slashery zrovna příznivý. Klasické série jako Noční můra v Elm Street (A Nightmare on Elm Street, 1984–2010) nebo Pátek třináctého (Friday the 13th, 1980–2009) tehdy už mlely z posledního. A do prvního Vřískotu (Scream, 1996), který tento hororový subžánr v 90. letech resuscitoval, zbývalo ještě několik let. Candyman ale typickým slasherem není. Vraždy nejsou příliš grafické nebo exploitační a ve výsledku jich ani není tolik. Snímek se mnohem víc soustředí na pozvolna gradující novogotickou atmosféru tajemné městské pověsti s důrazem na sociální a rasové otázky amerických metropolí.
Obrovským tahounem prvního filmu a ostatně celé série je Tony Todd jako titulní Candyman. Téměř dvoumetrový herec se svým až hypnoticky burácivým hlasem roli dodává majestátní prezenci a děsivé charisma. V jeho výkonu lze zároveň postřehnout i špetku zranitelnosti, která podtrhuje tu skutečnost, že Candyman není pouhým monstrem; i on sám je obětí předsudečného násilí.
Postupný úpadek do zapomnění
Ještě v devadesátých letech se Candyman dočkal dvou pokračování. V Candyman 2: Sbohem masu (Candyman: Farewell to the Flesh, 1995) se tento hororový antihrdina začne zjevovat mladé učitelce Annie Tarrant (Kelly Rowan). Ta postupně zjišťuje, že je pravnučkou Daniela Robitailla a jeho lásky Caroline (přičemž už první film naznačil, že Helen Lyle měla být vyloženě reinkarnovanou Caroline). Druhý Candyman se zaměřuje především na historii svého ústředního strašáka a jeho propojení s hlavní hrdinkou. V téměř jakékoliv jiné hororové sérii by se jednalo o solidní sequel, v porovnání s prvním Candymanem ale druhému dílu chybí zajímavější přesah nebo výraznější vývoj jeho původních motivů.
Ve vztahu k dalšímu pokračování Candyman 3: Den smrti (Candyman 3: Day of the Dead, 1999) se ale jedná v podstatě o mistrovské dílo. Zatímco druhý film si stále udržoval určitý kvalitativní standard a v Americe byl dokonce uveden do kin, Candyman 3 už je typickým béčkovým sequelem určeným pro domácí nosiče, kterému se v té době nevyhla skoro žádná hororová série. Jeho protagonistkou je tentokrát Caroline McKeever, nyní dospělá dcera Annie Tarrant z předchozího dílu a tudíž i prapravnučka Candymana a jmenovkyně jeho osudové lásky, čímž film v podstatě recykluje základní premisu svého předchůdce.
Na rozdíl od něj ale Candyman 3 vlastně nenabízí už nic dalšího. Celý film vyznívá prkenně a levně a sám Tony Todd ho považuje za pomyslné dno celé série. Snímek navíc ve stylu osmdesátkových slasherů (vůči kterým se první Candyman snažil do jisté míry vymezit) prioritizuje grafické vraždy a exploitační nahotu. Film je místy natočen téměř jako soft porno, během kterého prakticky každá ženská postava dříve či později odhalí své poprsí. Představitelka hlavní hrdinky a tehdejší hvězda Pobřežní hlídky Donna D'Errico je sice výjimkou, že ale většinu filmu stráví pobíháním v upnutém tílku bez podprsenky asi není o moc lepší. Snad jedinou alespoň malou zajímavostí na třetím Candymanovi tak ve výsledku je, že aby dával smysl jeho časový odstup od druhého filmu, má se odehrávat v roce 2020. Tedy jeden rok před uvedením čtvrtého a (zatím) posledního dílu.
Čtvrtý Candyman měl původně vzniknout bezprostředně po třetím, a to dokonce pod taktovkou režiséra jedinčky, který chtěl nový film pojmout jako prequel popisující osudy Daniela Robitailla a Caroline v 19. století. Studio ale nápad nakonec zavrhlo – producentům se totiž příznačně nezamlouvala představa romantického příběhu mezi černochem a běloškou. Projekt znovu oživil až Jordan Peele v roce 2018 prostřednictvím své produkční společnosti Monkeypaw Productions. Režisérkou čtvrtého filmu se stala Nia DaCosta, která spolu s Peelem napsala i scénář. Do kin měl snímek jít v létě roku 2020, kvůli celosvětové pandemii se jeho premiéra posunula o více než rok.
Protagonistou filmu Candyman: Ďábelský přízrak (Candyman, 2021) je Anthony McCoy (Yahya Abdul-Mateen II), úspěšný černošský malíř, který při hledání inspirace pro novou sérii obrazů odhalí legendu nejen o Candymanovi, ale i o Helen Lyle. A podobně jako právě Helen v prvním filmu, také Anthony přistupuje ke Candymanovi z pozice vnějšího pozorovatele izolovaného od komunity, ve které tato pověst vznikla. Anthony je finančně zajištěný umělec, který se svou přítelkyní Briannou (Teyonah Parris) žije v moderním bytě v gentrifikované Cabrini-Green. A když po výstavě jeho obrazů s tematikou Candymana začne obávaný duch znovu vraždit, Anthony to nejdřív považuje za dobrou propagaci svého jména a tvorby. Čím víc toho ale o samotném Candymanovi postupně zjišťuje, tím víc si uvědomuje, jak moc je s touto legendou spojený jeho vlastní život.
Čtvrtý Candyman je dalším příkladem v řadě franšízových snímků, které jsou částečně pokračováním pro skalní fanoušky a částečně čerstvou předělávkou pro nové diváky. Na rozdíl od podobných filmů – jako Halloween (2018) nebo Vřískot (Scream, 2022) – ale nový Candyman hlavní koncepty původního dílu nejen oprašuje, ale zároveň je aktivně rozvíjí. Anthony v průběhu filmu odhalí, že přestože byl Daniel Robitaille prvním Candymanem, nebyl jediným. Tuto nadpřirozenou identitu totiž napříč moderní americkou historií přijalo hned několik Afroameričanů, kteří se stali obětmi rasově zaměřených hrdelních zločinů. Na rozdíl od fiktivní postavy Robitailla ale snímek hned několika dalším Candymanům připisuje jména skutečných historických osobností: konkrétně třeba Jamese Byrda Jr., který byl roku 1998 brutálně zavražděn tažením za jedoucím automobilem, nebo George Stinneyho, čtrnáctiletého chlapce, jenž byl v roce 1944 křivě odsouzen za vraždu dvou bílých holčiček a popraven na elektrickém křesle.
Film z roku 2021 tak z Candymana dělá mimo jiné i ducha pomsty, když se prvními oběťmi jednotlivých Candymanů stávají lidé přímo i nepřímo zodpovědní za jejich smrt. Tato moderní interpretace na jednu stranu umocňuje původní motiv Candymana jako symbolu sdíleného traumatu afroamerických komunit. Přes optiku systémového rasového bezpráví a stále aktuálnější rasově orientované policejní brutality ale film tomuto traumatu zároveň dává i nový směr. Naznačuje, že Candyman nemusí být jen děsivým symbolem útlaku, ale také symbolem, kterého by se měl děsit systém samotný.
Přihlaste se k odběru newsletteru KATMAG a všechny nové články i podcasty vám budou chodit rovnou do mailu.
Baví vás, co jste si právě přečetli? Tak to sdílejte.
Sledujte KATMAG také na Threads a na Instagramu.
 | A guest post by
|