Vzpomínáme s láskou: Městečko Pleasantville
Devadesátková komedie o tom, že za veselými seriálovými kulisami nebyla rasová segregace nikdy vidět.
Lidstvo má jednu ošklivou vlastnost – romantizování minulosti. Všichni si rádi povzdechneme, že dřív bylo líp. U nás to ilustruje staré dobré „za socíku měli všichni práci a kde bydlet“, Američani zase mají svoje „holky byly holky, kluci byli kluci, auta byla větší… A na ty zlynčované černochy na Jihu raději myslet nebudeme“. Právě ve Spojených státech má na přiživování této nebezpečné vlny nostalgie obrovský podíl televize. Při sledování starých amerických seriálů má člověk pocit, že dřív skutečně všechno bývávalo jednodušší. Nenajdeme v nich jedinou rodinku, která by neměla dvě auta a vlastní dům, přičemž na to všechno bohatě stačil tatínkův plat, takže maminka mohla klidně doma připravovat večeři o sedmi chodech. Opravdu ale někdy existoval takový svět? Nebo je to všechno jen prázdná iluze? Co je skutečné, a co je jen scenáristova verze reality?
Devadesátá léta byla érou, kdy se filmaři ve velkém začali zabývat otázkou, zda je svět okolo nás skutečný. Právě v této době vzniklo několik dodnes oblíbených snímků, které se s tímto tématem popraly každý po svém – namátkou třeba Truman Show (1998) nebo Matrix (The Matrix, 1999). Je tedy až s podivem, že podobně laděný a stejně trikově přelomový film Městečko Pleasantville není znám tolik jako jeho dva zmínění kolegové. Na druhou stranu si ho právě proto můžeme připomenout v rámci tohoto vzpomínkového seriálu.
Potěmkinova vesnice v americkém pojetí
Snímek z roku 1998 vypráví příběh typického amerického středoškolského sourozeneckého páru. Zatímco starší sestra Jennifer (Reese Witherspoon) přemýšlí jen nad tím, jak sbalit nejhezčího kluka ze třídy, nervózní brácha David (mladičký Tobey Maguire) by raději celé dny koukal na svůj nejoblíbenější pořad, kterým je černobílý sitcom z padesátých let s názvem Pleasantville. Ten pojednává o životě v dokonalém městečku, kde jsou všichni šťastní a každý konflikt se dá vyřešit během půlhodinky. Jednoho dne se sourozencům náhodou podaří rozbít dálkové ovládání od televize právě ve chvíli, kdy má běžet seriálový maraton Pleasantville. Na scéně se až podezřele rychle objeví tajuplný opravář, který Davidovi daruje nový ovladač; stačí jedno stisknutí špatného tlačítka a oba sourozenci se přemístí přímo do Pleasantville.
Seriálové městečko, kde se nikdy nic nemění, se pod vlivem Davida a Jennifer začíná vyvíjet. Zatímco některým obyvatelům zvyklým na zaběhlé pořádky přítomnost obou teenagerů vadí, jiní – jako například dobrácký prodavač hamburgerů Bill (Jeff Daniels) – začnou mít poprvé v životě sny a touhy. A jako by toho nebylo málo, postavičky se začnou v černobílém světě vybarvovat. Pleasentville se pomalu dělí na dva tábory – na mocné černobílé a utlačované barevné…
Poměrně banální zápletka se velice záhy změní v trefnou sociální kritiku konzervativní části americké společnost. Pleasantville tak slouží jako jakási ilustrace té pravé staré konzervativní Ameriky, která si dnes velká část americké veřejnosti tak idealizuje, a to navzdory obrovským sociálním problémům (jako třeba utlačování menšin), o kterých se tehdy zas až tolik nemluvilo. Celý koncept tradičních hodnot, kterými jsou rodina, víra a stabilita, vyvažovaných tmářstvím v podobě nedůvěry k věcem, které jsou nové nebo odlišné, je tak v Pleasantville po příchodu dvou cizích prvků, Jennifer a Davida, vystaven kritice.
Postavy, které do té doby ani nenapadlo, že by jejich život mohl být i něco víc než to, co hrají na televizních obrazovkách, vidí poprvé za roh. Tato proměna je krásně ilustrována na trochu pomalejším, ale dobrosrdečném kuchaři Billovi, který je zvyklý, že celé dny jen smaží hamburgery. Jediný zajímavý moment v Billově životě přichází na Vánoce, kdy může v rámci vánoční epizody vyzdobit svůj podnik dekorací podle svých představ. Když pak David vysvětlí Billovi, že mu nic nebrání v tom žít si život, jak se mu zachce, začne Bill kreslit a jeho do té doby černobílé tělo se poprvé zbarví. Stane se tak jedním z mála barevných lidiček ve městě, kteří prošli změnou vědomí.
„Zlato, jsem doma! Kde je večeře?“
Druhou stranu města – černobílé postavy nedotčené změnami – pak reprezentuje vůdce města zvaný Velký Bob (J. T. Walsh), který za vším vidí jednu velkou konspiraci snažící se narušit přirozený řád věcí. Začíná proto shromažďovat občany města, kteří jsou odhodláni bránit svou konzervativní verzi Pleasantville. Je mezi nimi i Davidův seriálový otec George (William H. Macy). Tomu zpočátku nové vymoženosti ani nevadí, když ale jeho manželka Betty (Joan Allen) prvně začne mít i jiné touhy než starost o domácnost, přidá se George na stranu Velkého Boba, naprosto zmatený z faktu, že poprvé v životě není večeře včas na stole.
Rozdělení celého města na dvě poloviny – barevné a černobílé – je zjevnou (a zjevně přiznanou) alegorií rasové segregace, která byla v Americe ještě v polovině 60. let běžnou realitou. Turbulentní sociální změny té doby se ve filmu promítají v několika zajímavých symbolech a odkazech: David spolužákům čte Salingerovo Kdo chytá v žitě, z rádia se v utajení line rokenrol a tou největší revolucí pro občany města je objevení sexu; ten se stane tou hlavní věcí, která jim otevře oči.
A stejně, jako to, že ve starých filmech černá Amerika téměř není vidět, neznamená, že k utlačování menšin nedocházelo tak ani to, že negativní stránka světa v Pleasantville není hned očividná, neznamená, že neexistuje. Jen o ní nikdo nemluví až do příchodu vetřelců zvenčí. Na pozadí jednoduchého příběhu tak dochází k ostré kritice zaslepené nostalgie a strachu z nového. Viděno dnešní optikou navíc snímek získává ještě další rozměr, v němž z tehdejšího pohledu zkažená 90. léta (ve kterých děj filmu začíná) vypadají jako krásná a ještě „normální“ doba před masovým nástupem internetu.
Je vlastně až překvapivé, jak moc je celý koncept městečka Pleasantville a jeho postupné proměny propracovaný, uvážíme-li, že se jedná o veskrze divácky nenáročný snímek, který s výjimkou několika odvážnějších sexuálních scén nikdy nepřesáhne meze rodinného žánru. Silnou stránkou počinu režiséra Garyho Rosse je bezpochyby i formální provedení a výprava. Černobílý svět Pleasantville skutečně vypadá jako vystřižený z klasických amerických seriálů jako je například I Love Lucy.
O to působivěji vypadají barevné efekty, kdy některé předměty a lidé v do té doby černobílém světě začnou prvně chytat barvu. V době premiéry byl snímek částí kritiků vychvalován právě i pro své tehdy přelomové efekty, které dodnes neztratily na kvalitě. Je proto přinejmenším zvláštní, že snímek po uvedení divácky propadl a nevydělal si ani na svůj rozpočet. Je to škoda, jelikož nadčasový koncept spolu se skvělým provedením a dobrými hereckými výkony dělají z Městečka Pleasantville příjemný filmový zážitek s prostorem pro zamyšlení.
Přihlaste se k odběru KATMAGu a všechny nové články vám budou chodit rovnou do mailu:
Baví vás KATMAG? Sdílejte nás, než to smažou!