Vzpomínáme s láskou: Nová noční můra
Kde začíná film a končí realita? Na to se v postmoderním meta hororu Nová noční můra z roku 1994 ptá legendární Wes Craven.
Horor prošel na přelomu 70. a 80. let značnou proměnou. Na vrcholu tehdy byly zejména slasher movies, což můžeme do češtiny chabě přeložit jako krváky nebo vyvražďovačky. Znáte to – obvykle se jedná o film s jednoduchým příběhem, který většinou slouží hlavně jako výmluva, proč na plátně povraždit co možná největší množství puberťáků (nejlíp ty, co spolu zrovna chtějí mít sex), a to co možná nejkrvavějším způsobem. Definujícím snímkem, který zlatou éru slasherů započal, byl dnes již klasický Halloween (1978) Johna Carpentera. Ten záhy následoval snad ještě populárnější Pátek třináctého (1980), jenž se již ani nesnažil divákovi nabídnout ucelený příběh. K čemu story, když stačí ukázat hodně krve a sem tam nějaké to prso?
Jako by nestačilo, že se roztrhl pytel s nejrůznějšími napodobeninami, oba výše uvedené filmy se dočkaly také dlouhé řady pokračování. Halloween má v současné době skoro dvacet dílů, přičemž se nejrůznější režiséři pokoušeli znovu a znovu celou sérii restartovat a retconovat tvrzeními, že tentokrát se již skutečně jedná o to jediné pravé pokračování původního snímku – divák si tak může vybrat asi ze čtyř dějových linek podle toho, které pokračování považuje za kanonické. Celý Halloween tak připomíná spíš choose-your-own adventure projekt než filmovou ságu. Pátek třináctého pak již někdy okolo čtvrtéhofilmu úplně rezignoval na jakýkoliv storytelling, takže se z něj stala jen kulisa pro stále samoúčelnější ukazování žen bez podprsenky. A to se ani nepouštím do těch dílů, které se odehrávají ve vesmíru nebo v pekle.
Film z doby, kdy se studia nebála odvážných nápadů
Když se v polovině osmdesátých let v amerických kinech poprvé ukázal Freddy Krueger z Noční můry v Elm Street, bylo jen otázkou času, kdy se i tento – původně poměrně nápaditý – slasher stane obětí komerčního šílenství. Bohužel. Noční můra byla v něčem prostě jiná, a i když to byl pořád „jen“ slasher, slévání reality a snu bylo v rámci subžánru něčím novým a neokoukaným. Zatímco ve starších vyvražďovačkách děsivý vrah bez motivace kosil skupinku teenagerů, kteří se chovali tak agresivně iracionálně, že se divák upřímně ptal, jestli si za smrt náhodou nemůžou sami, Freddy byl originál. Ať postavy ve filmu dělaly, co chtěly, dřív nebo později usnout prostě musely. A ve spánku byl před nadpřirozeným vrahem s dlouhými drápy každý bezbranný. Je proto skutečná škoda, že se snímek záhy dočkal pěti pokračování, které nebyly ničím jiným než opakováním téhož pořád dokolečka. A pokaždé s o trochu horším scénářem i horším režisérem.
Pak ale přišla divoká 90. léta. Na jejich počátku tvůrce původní Noční můry v Elm Street, legendární Wes Craven, natočil další díl, který se absolutně vymykal všemu, co se na (v té době již značně upadající) slasher scéně kdy objevilo. Nová noční můra z roku 1994 je natolik atypická, že se sám divím, že dostala od studia zelenou.
Děj se odehrává deset let po natočení původní Noční můry, kdy je již slavné a úspěšné herečce Heather Langenkamp (hraje ji skutečná Heather Langenkamp), představitelce Nancy z původního filmu, nabídnuto účinkování v další Noční můře v Elm Street. Šťastně vdanou Heather s malým synem Dylanem začnou záhy obtěžovat nevyžádané telefonáty, ve kterých se ozývá hlas Freddyho Kruegera. Brzy na to manžel Heather zemře a její syn začne mít děsivé noční můry, ve kterých ho někdo chce zabít. Vyděšená Heather se vydá pro radu za svými hereckými přáteli – za Johnem Saxonem (John Saxon), který ztvárnil Nancyina otce, a Robertem Englundem, filmovým Freddym. A zatímco se Heather potýká se stále divnějšími příhodami, pomalu ztrácí schopnost rozlišovat, co je realita a co ne. Je Heather vůbec Heather, nebo se z ní pomalu stává její filmová postava?
Film ve filmu… ve filmu
Kdybyste ve slovníku hledali vysvětlení slova meta, jako synonymum by tam mohl být klidně uveden název tohoto snímku. Nová noční můra pochopitelně nebyla prvním (a není ani jediným) meta filmem – tedy snímkem, kdy si herci uvědomují, že pouze ztvárňují určité role. Naopak: na artové scéně byly už tehdy takové počiny poměrně běžné, stačí vzpomenout například na Detail (Close Up, 1990) Abbase Kiarostamiho.
Craven ale tento koncept dokázal zpracovat chytře a zajímavě v rámci ryze komerčního žánru slasherů, což bylo překvapivé. Zatímco původní Noční můra řešila, kde jsou hranice snu a reality (čemuž napomáhal i nejednoznačný konec), Nová noční můra stírá hranice mezi skutečností a fiktivním světem filmového příběhu. To je prostě dobré a Wes Craven si za to zaslouží pochvalu; když vám postava v nadpřirozeném filmu tvrdí, že jí děsí monstrum ze sna, tak nějak tušíte, že jí dřív nebo později někdo uvěří. Když ale herečka z filmu tvrdí, že jí děsí postava z filmu, ve kterém sama hrála, a dokonce se přátelí s jejím představitelem, je vám poměrně úzko.
Nová noční můra je tak nejen poctou původnímu snímku, který zlověstně hraje v televizi pokaždé, když kolem ní projde malý syn Heather, ale zároveň i kritikou všech bezduchých pokračování, kterých se snímek dočkal, a ze kterých si samiherci ve filmu utahují.
Koncept dotažený téměř k dokonalosti
Kromě chytrého konceptu Nová noční můra nabízí i kvalitní herecké výkony, a to ten zejména Heather Langenkamp, která tu překonává svou původní roli. Její postava je uvěřitelným ztvárněním ženy, kterou pomalu dohání k šílenství jak strach o syna, tak i naprostá iracionalita celé situace, v níž se ocitla. Obdobně skvělý je pak Englund, který zvládá skvěle přeskakovat mezi sympatickým hercem se zájmem o umění a skutečnou starostí o nebohou kolegyni a maniakálním Freddym. Co ale nepříjemně bije do očí, to je technické zpracování – zatímco klasické triky jsou na špičkové úrovni, CGI z raných devadesátek zestárlo opravdu znatelně.
❤️ Podpořte nás přes Buy Me a Coffee.
Je škoda, že se Craven neodhodlal dotlačit splývání reality a filmu ještě o kousek dál, a tak se divák dočká poměrně standardního vyústění příběhu. I tak ale lze Novou noční můru doporučit každému, kdo je obeznámený s původním snímkem. Něco takhle divného, a přitom zajímavě zpracovaného, se totiž nevidí každý den, natož pak v žánru slasherů. V době bezduchých remaků (jojo, koukám na tebe, Disney!) je pak počin z roku 1994 vzorovým příkladem, jak natočit originální pokračování po několika letech bez nutnosti vykrádat sama sebe.
Přihlaste se k odběru newsletteru KATMAG a všechny nové články i podcasty vám budou chodit rovnou do mailu:
Baví vás, co jste si právě přečetli? Tak to sdílejte.
Sledujte KATMAG také na Twitteru a na Instagramu.
 | A guest post by
|