Vzpomínáme s láskou: Pevnost
Film s obrovským potenciálem, nebo zmatená fraška bez vize? Hororová Pevnost (Keep, 1983) je snímkem plným nacistů, zla a dějových mezer.
Okultní praktiky nacistů se staly námětem nejednoho hollywoodského fláku – jen vzpomeňte na legendárního Indianu Jonese nebo prvního Captaina Americu. Skoro by se dalo říct, že kdekoliv se objeví esesáci koketující s nadpřirozenými silami, tam si mohou producenti mnout ruce nad vidinou tučných zisků. Videopůjčovnová pecka Pevnost z roku 1983 měla všechny předpoklady stát se legendou: jednalo se o adaptaci slavné knihy, režie se chopil budoucí král akčních detektivek Michael Mann (Nelítostný souboj, Miami Vice) a tajemný příběh se mohl opřít o několik silných hereckých jmen. Přesto film katastrofálně pohořel a do dnešního dne není k sehnání jinak než na DVD nebo prostřednictvím pirátských přepisů z LaserDisců. Jak je možné, že hororový snímek o nacistech v rumunských horách nebyl trhákem?
Snímek začíná pohledem na skupinku vojáků Wehrmachtu, kteří jsou v roce 1941, po invazi do Sovětského svazu, vysláni hlídat úzký průsmyk kdesi v rumunských Karpatech. Navzdory varování místních vesničanů se unavení vojáci rozhodnou zřídit si kasárny v prostorách podezřelé, velké pevnosti z dávných časů. Jednou v noci se dva muži rozhodnou jeskyni prozkoumat a nechtěně probudí nadpřirozenou entitu, která je během vteřiny roztrhá na kusy. Když pak druhý den přijde neznámým způsobem o smrt další skupinka vojáků, pošle vrchní velitel do vesnice četu sadistických esesáků, kteří bez jakéhokoliv důkazu začnou z neblahých událostí posledních dnů obviňovat místní vidláky, domnělé partyzány. Aby nebozí Rumuni dokázali svou nevinu, rozhodnou se přivolat nedávno odvedeného židovského vědce, který má nacistům pomoct pochopit, s čím mají tu čest. Velice brzo ale všichni zúčastnění zjistí, že smyslem pevnosti není chránit před útokem zvenčí, ale bránit svět před zlem, které se nachází v jejím nitru…
Půlka filmu skončila v koši
V Pevnosti je prostě všechno. Konflikt běžných německých vojáků s fanatickými esesáky, okultní vědy, tajuplná vesnička v rumunských horách, ezoterický židovský vědec, neznámé zlo, a dokonce i romantická linka! Občas se ale stane, že osud nějakému snímku prostě nepřeje a Pevnosti nepřál snad nikdo. Režiséru Mannovi se natáčení nedařilo, filmaře potkaly snad všechny možné problémy a jako by toho nebylo málo, uprostřed postprodukce zemřel tvůrce filmových efektů, který ale před svou smrtí nikomu neprozradil, jak se mají jím naplánované a připravené scény natáčet. Produkce nabírala zpoždění a studio, zhrozeno tím, co jim bylo do té doby prezentováno, se rozhodlo vsadit všechno na jednu osvědčenou kartu. Původně téměř tří a půl hodinový snímek během několika dnů osekali na devadesát minut ve snaze zachránit, co se dá. Mann nakonec kapituloval a o zmrzačeném výsledku dodnes odmítá mluvit.
Celý film totiž dává smysl jen v okamžiku, kdy si uvědomíte, že více než polovina scén skončila v koši příliš horlivého střihače. Když se tedy na plátně zničehonic objeví jakýsi pán se svítícíma očima, kterého jsme do té doby nikdy neviděli, je jasné, že tam někomu pár zásadních scén vypadlo. Tento pán (říkejme mu třeba Světloočko) se následně vydádo Rumunska a je jen na divákově fantazii, aby si domyslel, oč Světloočkovi jde a proč do toho Rumunska musí jet. O několik scén později přichází Světloočko do rumunské vesnice, upřeně se podívá na jedinou ženskou postavu ve filmu a po typicky osmdesátkově toporné sexuální scéně jsou z nich milenci. Divák jen zmateně mrká a vůbec neví.
Pevnost totiž téměř celou dobu působí jako film, k jehož sledování jste se připletli až dvacet minut před koncem a zoufale se snažíte doplnit si v hlavě veškeré mezery v ději. Při některých scénách jsem zcela vážně uvažoval, jestli to tajuplné monstrum v pevnosti ovládá kromě sil zla i síly času, jelikož mi vůbec nebylo jasné, jak právě čas ve vesnici ubíhá. Na konci už mi ale bylo jasné, že ubíhal lineárně a jediným, kdo čaroval s tokem času, byl extrémně necitlivý střihač. Celý snímek tak chvílemi připomíná surrealistické kousky Davida Lynche, ve kterých je divák hozen do bazénu obrazů a je jen na něm, čeho se chytí. Je to ale náhoda, protože tvůrcům Pevnosti o nic takového nešlo a Mannovi se zkrátka celý projekt rozpadl pod rukama.
Vlhký sen germanofilů
Snímku přitom nelze upřít řadu předností. V první řadě je to naprosto luxusní elektronický soundtrack, za kterým nestojí nikdo jiný než legendární němečtí Tangerine Dream. Úvodní scéna, v níž za zvuků syntezátorů projíždí skupinka unavených vojáků kolem vyděšených vesničanů, je jedním vrcholů celého díla. Vlastně celá první polovina děje působí poměrně kompaktně a momenty, kdy se nicnetušící vojáci prvně střetnou se starodávným monstrem, jsou natočeny působivým, nervy drásajícím způsobem. Ze snímku plyne tajuplná, až mystická atmosféra, která je umocněna skvěle vybranou lokací a skutečně uvěřitelnou pevností.
Zajímavý je i morální podtext celého díla – nadpřirozené zlo z pevnosti si jako svou oběť vybírá lidské zlo v podobě nacistů. Když pak monstrum ochrání starého židovského vědce před útokem Němců, nabídne mu spolupráci – vědec pomůže bytosti získat zpět její sílu a výměnou za to bytost sprovodí nacisty z povrchu zemského. Má vědec podlehnout faustovské nabídce, nebo se vrátit do koncentračního tábora? A není monstrum vlastně jen ztělesněním hrůz války v jednom z nejtemnějších okamžiků lidských dějin? Tím totiž rok 1941 skutečně byl: Británie byla osamocena, Sovětský svaz byl na pokraji kolapsu a rudá vlajka se svastikou vlála nad celou Evropou. Sám režisér ještě během natáčení prohlašoval, že tím směrem jeho vize skutečně mířila – k vizualizaci zhmotněného, všudypřítomného zla páchaného lidmi na lidech. Jak démon v pevnosti nabývá na síle, mění se i charaktery vesničanů. Do té doby milý a přátelský kněz se pomalu stává náboženským fanatikem, připraveným vydat svého židovského přítele nacistům.
Výjimečné jsou i některé herecké výkony, hlavně ty představitelů dvou proti sobě stojících německých velitelů – humanistického kapitána Wehrmachtu (Jürgen Prochnow z Ponorky), který by ze všeho nejraději do války vůbec nešel a jeho úhlavního nepřítele a sekundárního antagonisty, Sturmbannführera jednotek SS (Gabriel Byrne v jedné z jeho prvních velkých rolí). Právě střet dvou německých vizí, realistického vojáka a fanatického stoupence Hitlera, je dalším skvělým motivem filmu, jehož vyústění je ale rychlé a extrémně neuspokojivé. Příčinu je ovšem znovu třeba hledat ve vystřihnutých scénách.
Světloočko kontra Gumák
Abych ale všechno neházel jen na střihače – snímek by měl do dokonalého díla daleko zřejmě i v případě, kdy by vyšel v plné verzi. Představitel židovského vědce, doktora Cuza, kterým není nikdo jiný, než legendární Ian McKellen, musel být během natáčení buď na Xanaxu, nebo mu nikdo nevysvětlil, že před kamerou se hraje jinak než na divadle. Tak dřevěný projev bych od sira McKellena skutečně nečekal. Téměř každá scéna s ním působí jako vystřižená ze špatného televizního filmu. Obdobně příšerný je pak představitel Světloočka (Scott Glenn), který ale zřejmě také doplatil na střihačovy splašené nůžky, jelikož byť by měl být hlavní hrdinou, s výjimkou nemastné, neslané finální bitky a oné sexuální scény jeho postava na plátně téměř není. Což mimochodem vysvětluje, proč jsem se ani nenamáhal zjistit si skutečné jméno této postavy. Podle Wikipedie by se mělo jednat o Řeka jménem Glaeken Trismegestus, což jsem ale neměl, jak ověřit, protože to ve snímku prostě nikde nezaznělo. Opravdu skvělá práce – kolik snahy a úsilí musel někdo dát do vymýšlení tak epického jména! A pak jen na zlomek vteřiny problikne v závěrečných titulcích.
Co se týče speciálních efektů, do polovinu snímku jsou skvělé. Monstrum je tajuplné, pevnost působí nadpřirozeně a jsem ochoten věřit tomu, že v době uvedení musel snímek v kině nahnat hrůzu nejednomu divákovi. Od poloviny je ale jasné, že efekty dostal na starost nový pracovník s minimálním rozpočtem a téměř nulovou představou, jak to mělo vypadat, a tak se původně epická bitva mezi dobrem a zlem mění na fackovačku mezi Světloočkem a gumovým modelem démona s rudě svítícíma očima.
❤️ Podpořte nás přes Buy Me a Coffee.
Jak tedy s Pevností naložit? Jedná se o nepochopený snímek, který doplatil na studiová rozhodnutí? Nebo jde o osmdesátkový brak, který promarnil svou příležitost? Odpověď leží někde mezi. Bylo by opravdu snadné film úplně odsoudit jako zmatený pokus o nacistickou duchařinu. Silné motivy a řada skvělých nápadů ale ukazují, že kdyby měl režisér Mann skutečně vše pevně ve svých rukách, mohli jsme na Pevnost vzpomínat úplně jinak. Třeba se jednou dočkáme režisérské edice. Když jí mohla dostat Liga spravedlnosti, měla by druhou šanci mít i Pevnost, a to už jen kvůli jednomu z nejlepších soundtracků, které jsem letos ve filmu slyšel.
Bavil vás tenhle článek? Můžete ho sdílet, kde je libo:
Přihlaste se k odběru KATMAGu a všechny nový články vám budou chodit přímo do pošty. Stačí vyplnit e-mailovou adresu tady: