Vzpomínáme s láskou: Sliz
Béčkový horor o nenažrané kopě slizu vám připomene krásné časy, kdy filmové efekty dělali nadšenci s láskou v dílně, a ne armády programátorských otroků.
Přestože se může zdát, že remaky jsou doménou současnosti, není to tak úplně pravda. Skutečnou žní pro předělávky starších filmů byla osmdesátá léta, především pak co se týká hororů. Jak Věc (The Thing, 1982) Johna Carpentera, tak třeba i Moucha (The Fly, 1986) jsou mnohem povedenější předělávky béčkových hororů z padesátých let, ve jsou kterých původní mizerné triky a ještě horší herecké výkony nahrazeny brutálními a krvavými efekty a obsahují jedny z nejvíce nervy drásajících scén ve filmové historii. Dnešní pozapomenutá pecka, geniální hororové béčko Sliz (The Blob, 1988), je přesně takovým snímkem.
Původní Sliz z roku 1958 s toporným Stevem McQueen byl v době premiéry sice trhákem, ale stačilo pár let a ukecaný snímek s minimem akce byl většině diváků pro smích. Kdo by se chtěl dívat na film, ve kterém jahodové želé v hlavní roli sežere sotva 10 lidí a navíc většinu z nich mimo záběr? Není divu, že se tvůrci třetí Noční můry v Elm Street (1987), posílení dvorním scenáristou adaptací Stephena Kinga Frankem Darabontem, po úspěchu výše zmíněných předělávek rozhodli vdechnout Slizu nový život. A že se to skutečně povedlo!
Premisa je jednoduchá. Jednou v noci dopadne poblíž malého amerického městečka (už zase!) meteorit. Místní tulák se vydá prozkoumat tajemný předmět z kosmu a než se naděje, vymrští se z asteroidu nechutný fialový sliz a přicucne se na vandrákovu ruku. Naštěstí kolem projíždí mladý pár zamilovaných středoškoláků. Meg a Paul s pomocí místního frajera Briana, majitele nejpříšernějšího mulletu v historii, okamžitě zraněného muže převezou do nemocnice. Během několika málo minut ale sežere stále agresivnější a větší sliz jak nebohého tuláka, tak přímo před očima mladé Meg i jejího milého Paula. Snad jen s výjimkou Briana Meg nikdo nevěří, co se stalo – tedy pouze do okamžiku, kdy fialová kopa hnusného žravého slizu začne požírat i další obyvatele městečka. Brzy se na scéně objeví skupinka armádních biologů, která se rozhodne namísto záchrany nicnetušících obyvatel vetřelce za každou cenu ulovit. Nejedná se totiž o mimozemskou formu života, nýbrž o děsivý vojenský experiment, který se vymknul kontrole a je připraven zhltnout vše, co se mu postaví do cesty…
Vesmírný sliz jako alegorie Reaganovy administrativy
Jestli vám příběh o vesmírném slizu, co požírá lidi, přijde jako učebnicová ukázka béčkové zápletky, máte naprostou pravdu. Sliz je totiž zcela přiznaným béčkem, které se to ani nesnaží nějak extra zakrývat. Děj tak obsahuje všechna hororová klišé. Hlavními hrdiny jsou dva mladí středoškoláci, sliz jako první sežere páreček milenců muchlujících se poblíž lesa, celé se to odehrává v malém městečku a hlavním antagonistou snímku je (ne tak úplně) vesmírná příšera bez jakéhokoliv motivu. Sliz má totiž jediný cíl. Sežrat co nejvíce lidí. Právě v tom je ale síla celého filmu; obsahuje totiž všechny důležité prvky, které z hororu dělají horor – a nic víc, ani míň. Žádné zbytečně dlouhé dialogy nebo vedlejší zápletky. Sliz je čiré zlo a hlavním hrdinům nezbývá, než utíkat.
Přesto snímek obsahuje několik zajímavých nápadů, které by divák v béčkovém osmdesátkovém hororu vyloženě nečekal. Zhruba v polovině filmuse divák dozví, že onen nechutný sliz je ve skutečnosti tajným armádním pokusem, který byl americkou armádou vyvinut ve snaze předehnat vojenské experimenty Sovětského svazu. Když oni mají atomovku, my budeme mít biologickou zbraň! Od toho okamžiku se tak k všežravému slizu přidává další hlavní záporák – americká vláda, která namísto ochrany vlastního obyvatelstva dává přednost boji proti komunismu za každou cenu. Jelikož byl snímek natočen na konci vládnutí Ronalda Reagana, který se ve svém fanatickém tažení proti sovětskému impériu neštítil téměř ničeho včetně pašování a prodeje kokainu v černošských čtvrtích za účelem financování pravicových diktatur v Latinské Americe, je tato konspirační dějová linka jasnou sociální kritikou tehdejších poměrů. O to překvapivější je její zařazení do filmu, kde je hlavním padouchem obří kopa slizu.
Byť celou dobu píšu o Slizu (jak distributor název filmu i příšery přeložil), originální název The Blob je o něco přesnější. Onen sliz je spíše hrouda podivné hmoty, která je zároveň jakýmsi externím žaludkem – sliz totiž svou kořist nejprve pohltí a následně jí pomocí žaludečních šťáv, chapadel a vnitřních svalů začne zaživa trávit.
Sežralo to všechny!
Možná jsem v tomto trochu zaujatý, ale jsem přesvědčen o tom, že dobře provedený praktický efekt je mnohonásobně děsivější než bezduché CGI. Je výrazně strašidelnější vědět, že daná příšera ve filmu skutečně fyzicky existovala, než že ji později do snímku dodělala skupinka vyčerpaných programátorů. A přesně v tom Sliz exceluje. I po více než 30 letech jsou efekty filmu na špičkové úrovni a scény, ve kterých sliz začne trávit své oběti, jež se za úděsného křiku snaží zoufale vydrat ven, patří k vrcholům celého diváckého zážitku. Béčkový snímek se v ten okamžik změní v naprosto brutální body-horror, vedle kterého i legendární Věc působí jako pohádka na dobrou noc. Během chvilky sliz pozře dobrou polovinu všech postav, které se ve filmu do té doby stihly objevit a každá smrt je o stupeň brutálnější než ta předchozí.
V době uvedení do kin nicméně Sliz u diváků propadl – na vině byla jak extrémně silná konkurence (současně s ním šel do distribuce Rambo III, Falešná hra s králíkem Rogerem a Smrtonosná past) a špatný marketing, tak i absence slavného hereckého jména, které by nalákalo diváky. Je smutné, že Sliz na rozdíl od svých dobových remakeových kolegů propadl. Byť neobsahuje žádná silná filozofická poselství, nezasloužil si tak zapadnout. Jedná se totiž o nesmírně zábavný snímek, který i díky krátké stopáži (pouhých 95 minut) ani na sekundu nenudí a diváka napnutého jako kšandy až do závěrečných titulků. Efektivní triky jsou pak jen třešničkou na dortu. A že je Sliz skutečně nervy drásajícím hororem dokazuje nejlépe skutečnost, že po jeho shlédnutí mi během své noční cesty domů psala kamarádka: „Kámo, celou dobu se musím ohlížet, jestli na mě někde z rohu nevyskočí sliz!“
❤️ Podpořte nás přes Buy Me a Coffee.
Bavil vás tenhle článek? Můžete ho sdílet, kde je libo:
Přihlaste se k odběru KATMAGu a všechny nový články vám budou chodit přímo do pošty. Stačí vyplnit e-mailovou adresu tady: