„When I call, I need you to be there for me.“
Sofia Coppola sleduje Priscillu Presley empatickým okem, uvězněnou v toxickém vztahu vypolstrovaném luxusním růžovým kobercem.
Střevíčky, mašličky, lokýnky. Smutné oči schované za vějířem hustých řas. Síla i citlivost dřímající v těle svázaném společenskými konvencemi. Sofia Coppola před mnoha lety začala točit filmy o tom, že všechno dívčí je krásné, ale i tíživé. Otevřela tak cestu mnoha dalším autorkám v čele s Gretou Gerwig. A kdyby ta tak úporně nenavazovala na vše, čemu Coppola položila základy, nemohla by teď mother of girlhood cinema natočit Priscillu tak, jak ji natočila. Jako citlivou, komorní výpověď o vztahu, ve kterém nechyběla láska, ale ani nebyl zrovna zdravý. Jako svědectví o ženském hledání svobody v době a na místě, které ženské svobodě příliš nepřálo. Jako nesmlouvavou ukázku, že není v pořádku, aby dospělý člověk navazoval milostný vztah s dítětem, a to ani když to „myslí dobře“.
Dcera kultovního režiséra vstoupila na vlastní tvůrčí dráhu s přesně definovaným rukopisem a jasnou vizí, o čem a jak chce točit. Neopustila ji, ani když v roce 2006 dostala šanci natočit historický velkofilm o Marii Antoinettě, který se stal formativním nejen pro kinematografii, ale takp pro velkou část diváctva. Coppola se skutečným historickým osobnostem nevěnuje příliš často, loni to ale po delší době zkusila znovu: podle biografické knihy Můj život s Elvisem natočila snímek Priscilla, ve kterém zkoumá vztah krále rokenrolu a jeho osudové ženy.
Do role Presleyho obsadila Jacoba Elordiho, jednu z největších hvězd své generace. Důležitá je tu ale hlavně ona: Priscilla Presley s tváří začínající Cailee Speany. Coppolina aktuální protagonistka má s tou z příběhu o francouzské královně mnoho společného. Obě stály sotva na prahu puberty, když byly vytrženy z bezpečného prostoru domova a vtaženy do neznámého prostředí, lákavého stejně jako nepřátelského, ve kterém nešlo o ně, ale o to, aby splnily očekávání, jež na ně byla kladena. Obě si v tom musely hledat cestu zpět k sobě i k vlastní svobodě. Paradoxní je, že zatímco Marie Antoinetta (Marie Antoinette, 2006) je navzdory tragickému konci plná radosti a naděje, Priscilla, která po Elvisovi prožila ještě dlouhý a bohatý život, přináší mnohem temnější pocity.
Priscilla Beaulieu se s Elvisem Presleyem seznámila, když jí bylo čtrnáct let a jemu dvacet čtyři. Oslněná pozorností i nepopiratelným osobním kouzlem v té době už globální hvězdy se dívka zcela odevzdala své první lásce, která postupně přerostla v soužití v legendárním Gracelandu, krátké manželství a nakonec rozvod. Coppola ale ve filmu nesleduje jen trajektorii slavné love story: nabízí intimní kukátko, kterým můžeme pozorovat, jak Priscilla vedle Elvise vyrůstala, jak pod jeho vlivem rozpustila celou svoji osobnost, aby ji posléze už jako dospělá žena postupně začala skládat zase zpátky dohromady.
Když se dívka poprvé ocitne ve zpěvákově luxusním sídle, nepůsobí jako nic víc než roztomilý mazlíček na hraní, které položili do načechraného pelíšku. Obutá v botách na vysokém podpatku vypadá jako holčička, co vlezla mamince do šatníku, a zatímco se brodí růžovými koberci s vysokým vlasem, nervózně těká očima po nazdobených stěnách a čeká, až její milý zavolá z cest. On volá často. A pokaždé potřebuje, aby tam pro něj byla. Chápavá, tichá, pečující, milující. Božsky krásná jako nedotknutelná, odlidštěná panenka, maják čistoty a nevinnosti, který mu pomáhá zahlazovat šrámy způsobené předčasnou smrtí matky i nevlídným přístupem striktního otce.
Jak se příběh pomalu odvíjí, divák začíná – nebo by alespoň měl – na bytostné úrovni vnímat, co všechno je v tom vztahu špatně, i když se v něm vlastně nic zas tak špatného neděje; žádný sexuální nátlak ani otevřené fyzické násilí. Místo osobního společenského komentáře totiž Coppola k hlavnímu sdělení snímku přistupuje chytřeji a současněji. Citlivě, ale bez nadbytečných emocí (které by její výpověď mohly degradovat) vykresluje univerzálně platnou, podloženou realitu manipulativních, nezdravých vztahů s nevyrovnanou mocenskou dynamikou, která v nich pramení buď z velkého věkového rozdílu, nebo z rozdílného ekonomického zajištění, popřípadě z obojího.
Z Presleyho nedělá predátora. Jeho přístup k Priscille neomlouvá a jeho neadoruje, přesto ho dokáže vidět taky jako částečnou oběť vlastních životních tragédií, ale i doby. Elvis se k Priscille nějak chová nejen proto, jakou má povahu, nejen kvůli práškům, které užívá, ale také proto, že to jinak neumí. Žádný muž v jeho životě mu to jinak neukázal.
A naopak, Priscillu režisérka neukazuje jako oběť. Je to osobnost, která touží poznávat, pracovat, rozvíjet se, z nezkušenosti se ale nechala lapit do něčeho, co jí v tom brání. Priscilla si nějakou dobu užívá pocitu výjimečnosti, který jí Elvisova náklonnost dává. Vesmír oslnivých večírků je pro přísně vychovávanou dívku z konzervativní rodiny nesmírně atraktivní. Poměrně brzy se ho ale nabaží a se světonáhledem mnohem vyzrálejším a střízlivějším, než má její partner, pochopí, že je to vyprázdněná zábava, která má odvést její pozornost od toho, že žije ve vězení.
Bolestná izolovanost Priscilly čiší z každého jednoho záběru. Žije v cizím domě, chodí do cizí, dívčí školy. Skutečná přátelství navazovat nemůže, protože neví, koho opravdu zajímá a kdo se jejím prostřednictvím chce jen dostat do blízkosti hudební superstar. Ale čím je starší, tím víc touží poznávat vnější svět. Propast mezi Elvisem a Priscillou je nejzřetelnější v momentech, kdy jsou spolu sami. Ona se začíná projevovat jako žádoucí mladá žena se zdravou sexualitou, on si od ní drží odstup: protože je příliš mladá, ale také protože ji nevnímá jako živoucí bytost.
To je samozřejmě neudržitelný stav věcí, a tak se ruku v ruce s neplánovaným početím potomka bezprostředně po svatbě začíná rozpadat i zlatá klec, již Elvis pro svou Cillu vybudoval. Růžové brýle jsou pryč, její černou tužkou obkroužený pohled se zatvrzuje. Vrtochy a výlevy, které mu dříve procházely, už ona přechází s lhostejností a on tak nad ní ztrácí kontrolu. Obrazy chladných interiérů Gracelandu postupně stále častěji střídají barevné exteriéry, po nichž Priscilla chňape při každé příležitosti – dokud se jednou nechytí opravdu pevně a už nepustí.
Životopisný snímek Priscilla si můžete v premiérové projekci vychutnat v kině Lucerna, a to v pátek 31. května od 20:15 ve velkém sále. Film uvede Kateřina Špičáková v rámci programového cyklu KATMAG uvádí. Vstupenky zakoupíte na pokladně kina nebo tady.
Přihlaste se k odběru newsletteru KATMAG a všechny nové články i podcasty vám budou chodit rovnou do mailu.
Baví vás, co jste si právě přečetli? Tak to sdílejte.
Sledujte KATMAG také na Threads a na Instagramu.