Žánrové klenoty: Americké psycho
Jak se ze satirického thrilleru o lidské ješitnosti a americkém konsumerismu stal internetový mem pro novou generaci.
Patrick Bateman (Christian Bale) je úspěšný sedmadvacetiletý investiční bankéř. Má krásnou snoubenku a luxusní byt v New Yorku, dává si záležet na udržování mladistvého vzhledu i dobré fyzičky a nakupuje jen prvotřídní značkové oblečení. Mezi jeho koníčky patří navštěvování divadla a drahých restaurací, poslouchání populární hudby a brutální vraždění prostitutek a bezdomovců. Patrick Bateman je totiž psychopat. A v prostředí materialistických jupíků z Wall Street 80. let se cítí jako doma.
Filmové Americké psycho (American Psycho, 2000) je adaptací stejnojmenného a dodnes kontroverzního románu Breta Eastona Ellise z roku 1991. Je šokující, explicitní a brutální, ale zároveň velmi nudný. Ellis byl totiž schopen obětovat desítky stran jak drsným scénám mučení, zabíjení a dokonce vaření a konzumace lidských obětí, tak i detailním popisům módních značek nebo zdlouhavé analýze hudební kariéry Whitney Houston. Batemanova nelidská krvelačnost a ješitný hon za společenským statusem totiž představují dvě strany téže mince, jíž je obyčejná lidská nenasytnost. A právě tu se Ellis snažil čtenářům prezentovat ve vší její grotesknosti.
Toxická maskulinita feminní optikou
Filmové zpracování Ellisův příběh v rámci relativně úsporné stopáže značně zjednodušuje a dodává mu podstatně svižnější tempo, jeho základní myšlenky ale zachovává. Scenáristka Guinevere Turner a spoluscenáristka a režisérka Mary Harron k motivům původní knihy navíc přistupují z ženského úhlu pohledu. Batemanova snoubenka Evelin (Reese Witherspoon) pro něj není ničím víc než dalším důkazem společenského statusu. Jeho kolegové jsou podobně vapidní jako Bateman sám a spolu s ním zároveň tak zaměnitelní, že si občas pletou i jeden druhého. A když si Patrick Bateman usmyslí, že v přeměřování prakticky identických vizitek je zrovna ta vaše z nějakého důvodu lepší než jeho, můžete za to taky zaplatit životem.
Přestože se kritice opulentního životního stylu v Americkém psychu nevyhnou ani ženy, film se v porovnání s knihou mnohem víc zaměřuje na dvě konkrétní ženské postavy, které do tohoto světa nahlížejí spíše zvenčí. První je Batemanova sekretářka Jean (Chloë Sevigny), která je do svého šéfa bezhlavě zamilovaná a jako jediná v celém filmu nabízí jakýsi pomyslný maják vedoucí k jeho vlastní lidskosti. Druhou je pak prostitutka Christie (Cara Seymour), která Batemana dokáže naopak okamžitě prokouknout a vidět v něm monstrum, kterým skutečně je. Kvůli sociálnímu postavení je pro ni ale zároveň v podstatě nemožné vymanit se z jeho vlivu.
Hlavní hvězdou filmu je ale pochopitelně Christian Bale, který si dal na rozvíjení satirického aspektu své postavy velmi záležet a během natáčení se s režisérkou nad absurditou celého projektu vzájemně často rozesmívali. Bale byl před Americkým psychem jako herec ještě relativně neznámý a roli získal částečně i díky tomu, že větší hvězdy jako Edward Norton nebo Leonardo DiCaprio od ní byly odrazovány a film jim byl prodáván jako kariérní sebevražda. Podobného varování se ostatně dočkal i samotný Bale, jeho to ale naopak ještě víc motivovalo a v rámci zdokonalování své verze psychopatického Batemana se údajně nechával inspirovat třeba i nejrůznějšími veřejnými výstupy Toma Cruise.
Zároveň je třeba zmínit ještě alespoň Willema Dafoa v roli detektiva Kimballa, který ve filmu vyšetřuje zmizení jedné z Batemanových obětí. Když Harron natáčela scény, ve kterých Kimball Batemana zpovídá, nechala Dafoa zahrát vždy tři různé verze. Jednu, ve které detektiv Batemana z vraždy nijak nepodezřívá, druhou, kde nějaké podezření má, a třetí, v níž prakticky jen čeká na Batemanovo přiznání. Režisérka pak všechny tři verze smíchala dohromady, aby divák nikdy nevěděl, jak moc je detektiv sériovému vrahovi na stopě.
A co se samotného Batemanova vraždění týče, Harron a Turner divákům v tomto ohledu nabízejí hned dvě možná čtení, která se přitom vzájemně nevylučují. Prvním je, že Batemanovo řádění se odehrává pouze v jeho mysli, přičemž ale ve světě povrchnosti a materialistické prázdnoty zároveň není nikdo, kdo by mu s jeho psychickými problémy pomohl nebo je alespoň registroval. Druhé čtení naopak nabízí možnost, že všechny nebo alespoň některé ve filmu znázorněné vraždy skutečně proběhly, avšak Batemanova pozice bohatého bílého muže a člena newyorské smetánky ho chrání před jakýmikoliv následky. Když Bateman hned na začátku filmu v hlučném baru řekne barmance, že je to „hnusná kráva, kterou by nejradši ubodal k smrti a pak si hrál v její krvi“, žena tuto znepokojující urážku ignoruje. Možná je to proto, že ji Bateman pronesl pouze ve své vlastní hlavě, možná ho barmanka v hlučném podniku prostě neslyšela. Možná se ale naopak jen nechtěla pouštět do slovní potyčky s agresivním a arogantním mužem v drahém obleku a se zjevnými konexemi na vysokých místech.
Bateman jako internetová celebrita
Problém satiry jakožto žánru (na rozdíl třeba od podstatně přímočařejší parodie) tkví především v tom, že ústřední myšlenka konkrétního satirického díla často přelétne přes hlavu právě té skupině lidí, kterou se snaží satirizovat. To je ostatně důvod, proč spousta ultrapravicových extremistů zbožňuje Hvězdnou pěchotu Paula Verhoevena (Starship Troopers, 1997) nebo proč tolik mužů identifikujících se toxickou maskulinitou neironicky cituje Klub rváčů Davida Finchera a Chucka Palahniuka (Fight Club, 1999).
A podobně je tomu i u Amerického psycha, jehož protagonista se v průběhu let stal jakýmsi symbolem společenských aspirací, které kniha i film kritizují. Na internetu dnes existují podrobné články rozebírající jak Batemanovu ranní kosmetickou rutinu, tak i jeho přepychový šatník (přičemž některé e-shopy začaly nabízet „Batemanovy kolekce“ jako skutečné produkty). Když navíc Christian Bale během natáčení filmu navštívil Wall Street s Ellisovou knihou v ruce, z hrůzou zjistil, kolik investičních bankéřů Patricka Batemana neironicky považuje za svého idola.
V několika posledních letech se Bateman navíc stal senzací internetových memů a kompilačních videí, které mu připsaly status ultimátního sigma samce. Ten má být jakousi stoickou alternativou alfa samce, což je sám o sobě pseudotermín používaný v kruzích internetové manosféry a vychází z dávno vyvrácené studie o sociální hierarchii ve vlčích smečkách. Zároveň také není náhoda, že Batemanova popularita znovu stoupá právě nyní, kdy mediálnímu prostoru opět kraluje Donald Trump, ultimátní jupík a největší symbol amerického excesu 80. let, který je ve filmu i knize opakovaně zmiňován.
S Patrickem Batemanem jakožto symbolem zámožnosti a vkusu se proto nyní skrze různý obsah na YouTube nebo TikToku seznamuje zcela nová generace, která zároveň netuší, odkud tato postava pochází. A když už se nějaká omladina rozhodne trochu zapátrat a filmové Americké psycho vyhledá (zpravidla v ještě nevhodném věku), často z celé zkušenosti vychází zmatenější, než jak do ní vstoupila. Popularita na sociálních sítích ale zároveň není jediný fenomén, který příběh Amerického psycha udržuje při životě i skoro čtvrt století po premiéře filmu. Například v roce 2013 byla v Británii uvedena muzikálová adaptace původní Ellisovy knihy, ve které ústřední roli ztvárnil Matt Smith. Celá produkce se dočkala tak pozitivních ohlasů, že se na čas přestěhovala i na americkou Broadway a v různých variacích se po světě hraje dodnes.
A když se značka Amerického psycha těší tak dlouhodobému úspěchu, v Hollywoodu se pochopitelně začalo mluvit o možném remaku původního filmu. To by sám o sobě nemusel být špatný nápad a moderní interpretace Patricka Batemana by namísto osmdesátkové Wall Street mohla okupovat třeba kalifornské Silicon Valley nebo virtuální svět tiktokových influencerů. I kdyby ale nová verze Amerického psycha opravdu byla uchopena za správný konec, stále hrozí, že by jeho satirický tón mohl ve výsledku napáchat víc škody než užitku.
Přihlaste se k odběru newsletteru KATMAG a všechny nové články i podcasty vám budou chodit rovnou do mailu.
Baví vás, co jste si právě přečetli? Tak to sdílejte.
Sledujte KATMAG také na Threads a na Instagramu.
 | A guest post by
|