Žánrové klenoty: Černej Dynamit
Nedoceněná blaxploitation parodie z roku 2009 ukazuje, jak si z filmů utahovat s láskou a ještě při tom vyzdvihnout, co je dělá zajímavými.
Zlatá éra filmových parodií skončila v 90. letech; obecné historii tohoto subžánru v čele s jeho nejikoničtější filmovou sérií ostatně KATMAG věnoval celou jednu epizodu podcastu Piliny a plíseň. V té mimo jiné zaznělo, jak to celovečerní parodie začaly mít právě na konci devadesátek a se začátkem nového milénia těžké.
Série Scary Movie, která vznikla v roce 2000 a dnes čítá 5 filmů, se zrodila na pochybných základech, když se tvůrci hned v prvním snímku z nějakého důvodu snažili parodovat Vřískot (Scream, 1996) Wese Cravena, který je sám o sobě satirou hororových žánrových konvencí. Další pokračování na tom nebyla o moc líp, a tak nejlepšími díly zůstávají ty, na nichž se podílely legendy subžánru z osmdesátek a devadesátek Leslie Nielsen a David Zucker.
Po éře Scary Movie už to ale bylo jen horší a horší, čehož věčným důkazem budiž prohřešky proti Bohu jako Děsnej doják (Date Movie, 2006) nebo Velkej biják (Epic Movie, 2007). V dalších letech se pak sice objevily zajímavější počiny – například hudební Neuvěřitelný život rockera Coxe (Walk Hard: The Dewey Cox Story, 2007) nebo Popstar: Vše pro slávu (Popstar: Never Stop Never Stopping, 2016) – to byly ale spíš výjimky potvrzující pravidlo jinak umírajícího fenoménu. Nicméně je tu jeden film, který se v rámci nového tisíciletí vymyká. Film, který se vrací ke kořenům toho, jak by se žánrové parodie měly správně dělat. Je jím samozřejmě Černej Dynamit.
Jako zpátky do sedmdesátek
Černýho Dynamita (Black Dynamite, 2009) režiséra Scotta Sanderse od jiných parodií na první pohled odlišuje zejména to, že si střílí z méně známého žánru; z amerických blaxploitation snímků ze 70. let ve stylu kultovního Detektiva Shafta (Shaft, 1971) a filmů s Pam Grier (Coffy, 1973, Foxy Brownová, 1974) nebo Rudy Ray Moorem (Dolemite, 1975, Lidské tornádo, 1976). Zpravidla se jednalo o nízkorozpočtové filmy, ve kterých se Hollywoodem ignorovaná afroamerická populace snažila vytvářet svoje vlastní kulturní hrdiny s jejich vlastními napínavými příběhy.
Černej Dynamit paroduje blaxploitation žánr hned na dvou úrovních. Tou první je úroveň příběhová, ve které Sanders Černýho Dynamita (Michael Jai White) představuje jako toho nejhustšího černošského drsňáka 70. let. Černej Dynamit je pasák se srdcem ze zlata, umí kung-fu, žádná žena mu nedokáže odolat, navíc je to nejzapálenější bojovník proti systémovému útlaku, a zároveň paradoxně i „nejlepší agent CIA, jakého CIA kdy mělo“. Takže když mafiáni hned v první scéně filmu zabijí Dynamitova mladšího bratra Jimmyho, má to na následující běh událostí podobný efekt jako smrt roztomilého pejska v prvním Johnu Wickovi: každý ví, že ulicemi teď poteče krev.
Druhá komediální úroveň, se kterou Černej Dynamit pracuje, je ještě zajímavější. Parodování v něm totiž podléhají nejen žánrové atributy blaxploitačních filmů, ale i konvence toho, jak tyto filmy vznikaly. Přestože ten nejlepší kompliment, jaký můžete filmové parodii uštědřit, je přirovnat ji k Bláznivé střele (The Naked Gun, 1988 – 1994), Černej Dynamit má blíž spíše k jejímu předchůdci: šestidílnému seriálu Police Squad!, který si sice utahoval z policejních procedurálek 60. a 70. let, sám se ale snažil dodržovat jejich formát (moderní příklad podobného přístupu k serializované parodii je třeba britský Garth Marenghi: Nemocnice na kraji světa).
Právě tento způsob stylizace pak Černej Dynamit přivádí k dokonalosti. Je záměrně natočený tak, aby mohl divák – pokud neví, do čeho jde – alespoň na začátku předpokládat, že jde o film, který vznikl o dobrých 40 let dřív, než je tomu doopravdy. Jistou úroveň nadsázky si Černej Dynamit sice drží od první minuty, že se ale jedná přímo o parodii tak nemusí být hned úplně zřejmé; a to dokonce ani v momentě, kdy White prudce vstane od stolu a uprostřed srdceryvného monologu si všimne, že v záběru „nechtěně“ visí mikrofon. Protože přesně takové přešlapy se na nízkorozpočtových natáčeních opravdu děly.
Černej Dynamit je tak plný drobných momentů, které si střílí z úskalí samotné low budget filmové tvorby. Občas se herci ve vedlejších rolích prostě spletou nebo úplně zapomenou svou repliku a někdo jiný je musí zastoupit. Občas se komparzista naštve na produkci, a tak je hned v dalším záběru nahrazen. A občas je při sledování těžké se vůbec rozhodnout, jestli jsou dialogy hůř napsané, nebo zahrané.
Věrnost parodovanému formátu
Co by se Černýmu Dynamitovi po první projekci dalo vytknout je kadence vtipů, která se nezdá být tak rázná, jako je tomu u jiných úspěšných parodií. Až opakovaným zhlédnutím může ale divák tento fakt zpětně pochopit a docenit. Jednak postupně objeví další a další nenápadné gagy a jednak si uvědomí kouzlo záměrné, pozvolné gradace. Dynamit začíná jako lehce humorná nízkorozpočtová kriminálka ze 70. let a končí jako naprosto přemrštěná béčková šílenost.
❤️ Podpořte nás přes Buy Me a Coffee.
Michael Jai White, který vedle ztvárnění hlavní role přišel i s původním námětem a spolunapsal scénář, totiž správně vycítil, že svoje šílenství si Dynamit musí postupně zasloužit. Zároveň důvěřoval divákům, že jejich pozornost není třeba hyperaktivně udržovat při životě prvoplánovými vtípky každé dvě minuty. Černej Dynamit totiž ve výsledku nechce být jen obyčejnou parodií blaxploitačních filmů. Chce být samostatně fungujícím blaxploitačním filmem. A perfektně se mu daří udržet balanc mezi tím, jak tento žánr chytře zesměšňovat, a zároveň respektovat.
Mimo jiné i díky tomu má Černej Dynamit dnes mezi filmovými parodiemi své nezpochybnitelné, byť neprávem trochu přehlížené místo. I když nikdy nevzniklo žádné přímé pokračování, vznikl alespoň animovaný seriál od Adult Swim a pár let zpátky i trailer na novou žánrovou parodii od stejného tvůrčího týmu s názvem The Outlaw Johnny Black. V té si Michael Jai White (tentokrát i v pozici režiséra) bere na paškál ještě obskurnější subžánr černošských westernů. Film se, částečně i díky fanouškovské kampani na Indiegogo, dostal do produkce v roce 2018 a podle všeho by měl být hotov. Širší distribuce se ale bohužel stále nedočkal.
Fanouškům Černýho Dynamita by ale neměl ujít jiný film – Jmenuju se Dolemite (Dolemite Is My Name, 2019) od Netflixu. Snímek pojednávající o životě již zmíněného Rudyho Ray Moorea v podání Eddieho Murphyho vystihuje (byť opět s určitou mírou nadsázky) nejen zlatou éru blaxploitation žánru, ale do jisté míry i prapůvod rapové hudby.
Přihlaste se k odběru newsletteru KATMAG a všechny nové články i podcasty vám budou chodit rovnou do mailu:
Baví vás, co jste si právě přečetli? Tak to sdílejte.
Sledujte KATMAG také na Twitteru a na Instagramu.
 | A guest post by
|
skvělej film, díky za to že připomínáte důležité VIMka