Žánrové klenoty: Van Helsing

Před dvaceti lety natočil Stephen Sommers monstrózní hororovou jednohubku s gotickým porno šmrncem a Draculou na kokainu.

Pamatujete ty chvíle z dětství, kdy jste z Lega stavěli hrady a zámky, míchali dílky z různých sad, bezstarostně přidávali cokoliv, co vám přišlo pod ruku a vůbec neřešili, jestli to dává smysl? Přesně takové je sledování filmu Van Helsing z roku 2004. Stephen Sommers, režisér zodpovědný za kultovní Mumii (The Mummy, 1999), v něm pustil uzdu fantazie a je to znát. Snímek, který věnoval svému otci, je opulentní směsicí gotické estetiky, béčkového kouzla a digitálních triků, které s věkem možná ztrácejí lesk, ale rozhodně ne šarm. A je na tom něco neodolatelně zábavného.

Na příkaz tajemného vatikánského společenstva se legendární lovec Van Helsing (Hugh Jackman) vydává do nehostinné Transylvánie, kde čelí nadvládě hraběte Draculy (Richard Roxburgh) a jeho tří nevěst, které v místních vesnicích rozpoutávají krvavý teror a usilují o naplnění apokalyptické upíří vize. Po Helsingově boku stojí neohrožená Anna Valerious (Kate Beckinsale), poslední dědička rodu, jehož krev je svázána s dávným prokletím. Anna je odhodlána zlomit kletbu a přivést svou rodinu zpět ke světlu – i kdyby za to měla zaplatit cenu nejvyšší.

Van Helsing je láskyplná pocta klasickým monstrům studia Universal. Sommers očividně miluje každou z těchto ikon a rozhodl se je nacpat do jednoho velkého crossoveru – dvouapůlhodinové jízdy na horské dráze. Jeho osobní fascinace je z filmu cítit téměř v každé scéně a je jasné, že si během natáčení plnil dětské sny. Výsledný snímek je jako vlak, který nikdy nezastavuje – a když už, tak jen proto, aby na diváky vyplivl další vymazlený scénografický skvost nebo nablýskané monstrum z Universal panteonu. Dracula? Je tam. Frankensteinovo monstrum? Jasně. Vlkodlak? Samozřejmě. Dokonce i Jekyll a Hyde. Všechno, co kdy zdobilo stránky klasické hororové literatury, tu najdete. A všechno se to míchá do podoby, která vás buď nadchne, nebo vám rozbije mozek. A přestože scénář občas působí, jako by ho napsal kofeinem nadopovaný pubertální nerd, funguje to. 

Frankensteinovo monstrum má v tomto filmu jeden z nejlepších designů od dob Karloffa (je v podstatě poctou legendárnímu dílu maskéra Jacka P. Pierce, ale zároveň má i svůj vlastní osobitý ráz). A Sommersův Dracula, na rozdíl od Stokerova originálu, je víc glam než sama gotika. Pokud si myslíte, že jste viděli všechny možné odstíny upírského antihrdiny, Richard Roxburgh vás přesvědčí o opaku. A pokud očekáváte standardní polohu balancující mezi melancholickým charakterem a hrůznou příšerou, tady ji nehledejte. 

Tento Dracula není jen další staromilský aristokrat měnící se v běsnící zvíře, jakmile ucítí krev; je teatrální, až maniakální – v každé scéně působí dojmem, že mu za chvíli exploduje hlava. Představte si Garyho Oldmana na kokainu v kombinaci s operním šaškem. Zní to šíleně? Taky že je. Roxburghův Dracula si krade každou scénu pro sebe, jako by jeho život závisel na tom, kolik smíchu a hrůzy z diváků vysaje. Je absurdní a naprosto famózní. Není to jen upír, je to chodící goth rave. Každý jeho výstup připomíná operní recitál, ve kterém má každý pohyb přesný účel. Jeho nevěsty, které mají v Sommersově filmu zdaleka nejvíc prostoru ze všech drákulovských adaptací, fungují jako samostatné a naprosto ikonické queens, které by hravě vyhrály soutěž Miss Temnota. Dodávají příběhu dekadentní půvab a charismatickou extravaganci. Tihle upíři nejsou jen cool, jsou to hotties.

Hugh Jackman jako Gabriel Van Helsing (a v podstatě Temný rytíř) je charismatický badass v nablýskaném kabátě a klobouku, který nosí s takovou důstojností, že by mu záviděl i Clint Eastwood. Kate Beckinsale v korzetu vzdorujícím fyzikálním zákonům v roli Princezny bojovnice působí jako dokonalé spojení elegance a akční hrdinky. Její slovní přestřelky s Jackmanem mají správný švih, i když jsou občas cheesy. Ale co na tom záleží? Beckinsale se tváří smrtelně vážně, i když kolem ní poletují digitální vlkodlaci.

Při sledování filmu vás možná napadne otázka: „Kolik hradů a zámků je už moc hradů a zámků?“ Sommers na to má jasnou odpověď: „Ano.“ Velkolepá starobylá sídla jsou tu doslova všude. Na horách, uvnitř hor, pod horami. Každý druhý záběr je nádherná tapeta gotického kýče, která vás zve, abyste se v ní ztratili. Pokud vás v prvních deseti minutách nenažhaví kulisy, které vypadají jako temná verze Disneylandu, pak možná Van Helsing není pro vás. Každá scenérie je větší, bláznivější a přecpanější detaily, než by mělo být legální. Můžete prakticky cítit chladnou mlhu, slyšet kapající vodu a šustění křídel netopýrů. Máte pocit, jako byste vstoupili do živého obrazu Caspara Davida Friedricha. Prostě gothic porno pro architektonické fetišisty a krajinkáře.

Natáčení mimochodem probíhalo mimo jiné v Česku. Pražské Hradčanské náměstí? Pernštejn? Tábor? Dlouhá Lhota? To jsou místa, která Sommers oblékl do pláště gotického patosu a ladí to náramně. Česká krajina tu není jen kulisa, je součástí pohádkové hrůzy, kterou chce Van Helsing vyprávět. Natáčení v pražském kostele sv. Mikuláše dokonce vzbudilo značnou kontroverzi: ačkoliv odbor památkové péče magistrátu i Státní ústav památkové péče zamítli žádost filmařů o pronájem prostor, nakonec se do kostela dostali díky souhlasu Arcibiskupství pražského. Památkáři kritizovali například umístění kamerového jeřábu uvnitř kostela nebo použití mlhových efektů. Kvůli bojovým scénám s démonickými postavami dokonce musel být kostel nejprve odsvěcen a po skončení natáčení znovu vysvěcen.

CGI ve Van Helsingovi sice vypadá jako z dob, kdy počítače připomínaly spíš velké mikrovlnky, ale v celkovém kontextu je to součást kouzla. Ty krutě cool tranzice do digitálních vlkodlaků, které nezačínají klasickým růstem chlupů, ale dramatickým strháváním kůže z těla (protože podle Sommerse bestie vyvěrá z nitra člověka), a létající nevěsty, které vás občas donutí protočit oči v sloup – právě tenhle lehce neotesaný šarm dělá z filmu něco víc než sterilní produkt studia.

Nakonec ale je to i součástí jedné zásadní chyby, kterou film má – je toho všeho prostě moc. Je ráno, nebo spíš večer? A kde to vlastně jsme? Tyhle otázky si divák klade zhruba každých deset minut. Byť jen jedna akční scéna ve Van Helsingovi by u jiného akčního filmu mohla být jeho vrcholem – tady jich ale dostanete rovnou pět za sebou. Dramatičnost? Máte ji. Souboje? Spousta. Emoce? No jéje. Logika? Kdo by ji potřeboval. Po chvíli zjistíte, že všechna ta akce a efekty se začínají vzájemně neutralizovat. Ale i tak to chcete vidět až do konce.

Van Helsing není dokonalý. Je to over-the-top audiovizuální nářez, který vám buď vyrazí dech, nebo vás uvrhne do stavu mentálního přetížení. A i když vlkodlaci občas vypadají jako figurky z unreleased verze The Sims, je to guilty pleasure, která žádné omluvy nepotřebuje. Jednoduše vám buď poleze na nervy, nebo si ji zamilujete. Dnes je to především kouzelné nostalgické okno do doby, kdy se filmy nebály být jednoduše zábavné. Navíc tu hraje Dana Morávková. Co víc ještě chtít?

Přihlaste se k odběru newsletteru KATMAG a všechny nové články i podcasty vám budou chodit rovnou do mailu.

Baví vás, co jste si právě přečetli? Tak to sdílejte.

Sledujte KATMAG také na Threads a na Instagramu.