Traumata zavřená na půdě: Každodenní horory Ariho Astera
Jedny z nejnápaditějších hororů 21. století mají společného jmenovatele; svérázný americký režisér Ari Aster inovativně zkoumá to nejděsivější, s čím se denně potýkáme.
Nolanova technická preciznost, Villeneuveovo vizuální megalomanství, Tarantinova fanouškovská hravost. Skutečných auteurů mezi současnými filmovými tvůrci nezbývá mnoho, rozhodně k nim ale patří newyorský rodák Ari Aster, který má na kontě tři celovečerní filmy: představil se moderním hororem Děsivé dědictví (Hereditary, 2018), hranice žánru posunul Slunovratem (Midsommar, 2019) s Florence Pugh v titulní roli a letos sám sebe zcela pustil ze řetězu skrze úzkostnou noční můru s černě komediálními prvky On se bojí (Beau Is Afraid, 2023).
Z výčtu výše zmíněných režisérů se ale přeci jen vymyká: na rozdíl od Nolana či Tarantina se u Astera ještě nedá mluvit o jasně definovaném uměleckém rukopisu – i když se v motivech a některých detailech opakuje, vlastní tvůrčí styl s každým filmem rozvíjí a výrazně mění. Přitom je ovšem poměrně pevně žánrově ukotven v hororu, jehož krása tkví v jeho tvárnosti. Tabuizovaná společenská témata, která napříč historií neměla šanci dostat se do mainstreamové filmové produkce, se vždy nejprve objevovala právě v hororech. Tato svoboda zřejmě filmaře Asterova střihu na hororech láká, inklinaci k umění pak zdědil po rodičích: jeho matka Bobbi Lurie je básnířkou a ilustrátorkou, otec jazzovým hudebníkem. V rozhovorech o nich Aster vždy mluví v superlativech, jako o extrémně podporujících a milujících. Ptají se ho na ně často.
Mommie dearest
Právě odvrácená strana rodinných vztahů a z nich vycházející újmy na duši jsou hlavními tématy všech Asterových snímků. Obzvlášť rád se pak noří do dynamiky vztahu matka-dítě a samotný mateřský archetyp rozebírá do jeho nejtemnějších detailů. Matka bývá v rámci tradiční představy o rodině standardně spojována s něhou a bezpodmínečnou, automatickou láskou – ne tak ale v Asterových filmech. Před aktuálním On se bojí s Joaquinem Phoenixem v roli úzkostného Beaua Wassermanna se tomu věnoval také v Děsivém dědictví. Zatímco ale matriarcha rodiny Grahamových se v Hereditary snaží generační trauma aktivně zlomit – aby jeho důsledky neventilovala na vlastní děti, raději v sobě věci dusí, což není ideální, ale poměrně běžné řešení – Mona Wassermann (úžasná Patti LuPone) svému synovi otevřeně přiznává, že si je vědoma škod, jež na ní napáchala tvrdá výchova její vlastní matky (již zase poznamenala její matka).
Zároveň ale jedním dechem dodává, že se vždy snažila řetězec narušit, a proto ze sebe vymačkala tu nejposlednější kapičku lásky – a nevděčnému Beauovi to stejně nestačilo. Je to ukázkové citové vydírání, je ale potřeba si uvědomit, že každý tyran je původně sám obětí jiného tyrana. Co Beauovi ublížilo, mohlo být pro Monu skutečně jediným způsobem, jak ho dokázala milovat. Na první pohled se sice může zdát, že v On se bojí je jasný chudák a jasný padouch, při ponoru do existenciálního rozměru snímku ale divák musí přijmout Asterovu nelehkou výzvu a konfrontovat instinktivní vnímání viděného s vlastními zkušenostmi a znalostí pojmů jako gaslighting, manipulace či toxický vztah.
Je evidentní, že Mona se na svém synovi podepsala. Od malička na něj přehazovala zášť pociťovanou vůči jeho nepřítomnému otci. Když zlobil, zavírala ho na půdu, když se chtěl osamostatnit nebo se pro něco nadchnul, nahlodávala jeho úsudek i sebevědomí. To kvůli ní je Beau úzkostlivý neurotik proplouvající životem beze smyslu, ambicí či partnerky. Ideologicky je jasné, co se tady děje, reálně ale vlastně vůbec. Je toho totiž příliš, co Aster neříká a neosvětluje, aby bylo možné jeho nejnovější film číst tak přímočaře. Když Beau v závěru snímku stane před definitivním soudem, jeho vzpomínky na konkrétní události z minulosti se od vzpomínek jeho matky zásadně liší. I v kontextu surreálné formy snímku divák neví, kdo mluví pravdu. Možná oba, možná ani jeden. Režisér se nebojí tlačit obecenstvo za hranice diváckého komfortu a nutit jej přemýšlet o dané problematice opravdu komplexně.
Májová královna
O vypořádávání se s rodinnou tragédií jde i ve Slunovratu, Asterově nejznámějším filmu, jež v roce uvedení média (a posléze i některé distribuční texty) prodávala jako „horor odehrávající se za bílého dne“. Zní to legračně, přitom jde o nejpřesnější definici toho, co režisér točí. Zajímají ho nejniternější problémy, vědomé i nevědomé jizvy, které nedokážeme řešit, a proto určují naše každodenní jednání a mají schopnost celý náš život po krůčkách dovést ke katastrofě. Slunovrat se ovšem z Asterovy tvorby vyčleňuje tím, že ve zkáze nachází naději, vykoupení, nový začátek.
Protagonistka filmu Dani, v níž Florence Pugh předvádí vrcholný výkon své dosavadní herecké kariéry, začíná jako troska. Její bipolární sestra zabila sebe i jejich rodiče, navíc je uvězněná ve vyčpělém vztahu s mužem, který je s ní pouze z povinnosti a ohleduplnosti k jejímu křehkému mentálnímu zdraví. V průběhu snímku, jenž tematizuje přirozený koloběh života a atmosféru staví na folkhororových prvcích, Dani od základů přehodnocuje vše, co zná. Zbavuje se západního/amerického vnímání světa a přijímá zcela odlišnou mentalitu severského venkova postavenou na tradici a víře v přírodu. Teprve když odbourá umělé vnitřní bariéry, dokáže objevit svou vnitřní – ženskou – sílu, díky níž zvládne víc, než jen překonat ztrátu rodiny.
Její proměna vrcholí ve velkolepém finále, kdy je korunována Májovou královnou: ztělesněním mládí, krásy a něhy. Její znovuzrození v rámci izolované komunity – její nové rodiny – vyžaduje odstřihnutí (doslova spálení) všeho starého a minulého. Je proto vykoupeno brutálním rituálem, o jehož morálním rozměru Aster diváka opět nutí přemítat. Tady mu v tom ale ještě nenechává takovou volnost jako v On se bojí a z hlediska interpretace ho navádí konkrétněji.
Půda pojme všechno
Navzdory upřímné snaze inovovat a kreativně zkoumat žánrové hranice Asterovi významná množina hororových fanoušků nemůže přijít na jméno. Jeho tvorba je totiž svázána se studiem A24, které jej pro velké plátno objevilo, a byl to právě Aster, kdo se postaral o rozmach čtyřiadvacítkových elevated horrors – tedy experimentálních hororů, které nelpí na kánonu a místo toho pracují primárně s uměleckou vizuální stránkou (a které proto příznivce klasických strašidelných filmů často popuzují). Děsivé dědictví bylo až do roku 2022 vůbec nejvýdělečnějším kouskem z produkce A24, předběhl ho až letošní oscarový vítěz Všechno, všude, najednou (Everything Everywhere All at Once, 2022).
Možná i proto si sám Aster dává záležet na tom, aby o svých filmech nemluvil jako o hororech. Přitom právě s klasickými žánrovými atributy umí pracovat velmi dobře: opakujícím se prvkem je u něj půda přístupná skrze sklápěcí stropní dveře a vysunovací žebřík. Objevuje se v On se bojí, zásadní roli ale sehrává v režisérově debutu.
Ústřední postavou Děsivého dědictví je Annie Graham, již hraje Toni Collette. Ta v kůži výrobkyně uměleckých domečků pro panenky zvládá pojmout neskutečné množství emocí: zprvu se vypořádává s odchodem odcizené matky, posléze musí přijmout smrt třináctileté dcery a ve stínu bezbřehého truchlení udržet v chodu zbývající členy rodiny. Stejně, jako se chladným, tichým domem plíživě line záhadný puch vycházející právě z půdy, i Annieinu psychiku postupně rozleptává tíha komplikovaných vztahů se zesnulými i stále žijícími blízkými. Nikdy nevyřčené a neřešené křivdy vyplouvají na povrch, otěže přebírají nedůvěra a paranoia. Rodinné drama se mění v nervy drásající podívanou, v níž děs a hrůza nepramení z nadpřirozených a nevysvětlitelných jevů (ačkoliv i ty Aster chytře využívá), ale z lidí z masa a kostí.
Ari Aster má unikátní tvůrčí hlas a ambice, jež ho předurčují k velkým věcem – nebo k rychlému konci kariéry v případě, že natočí komerční propadák pro studio, které vůči němu nebude tak benevolentní jako A24 (On se bojí stál 35 milionů dolarů, v kinech ale utržil jen 10 milionů). Jeho dalším projektem bude neo-noirový western Eddington odehrávající se ve fiktivním důlním městě. Aster v něm chce navázat na tón svého aktuálního, rozporuplně přijímaného filmu a ponořit se ještě hlouběji do vod černé komedie, v níž jde sofistikovaný humor ruku v ruce s obřími zubatými penisovými monstry. To je dobře. Komediální rozměr je v rámci Asterovy tvorby pro diváka novinkou a navíc funguje jako perfektní přibližovací prvek, v němž je možné hledat klíč, jak tomuto niche autorovi rozumět.
Přihlaste se k odběru newsletteru KATMAG a všechny nové články i podcasty vám budou chodit rovnou do mailu.
Baví vás, co jste si právě přečetli? Tak to sdílejte.
Sledujte KATMAG také na Twitteru a na Instagramu.