Sněhobílá ruka svírající tlukoucí srdce: Seriálová neogotika Mikea Flanagana
Goticky hororový král Netflixu se s tvůrčím hnízdem loučí minisérií inspirovanou příběhy E. A. Poea. Jak se nenápadnému režisérovi podařilo skomírající subžánr přiblížit současnému divákovi?
Ne tak tupé jako průměrné duchařiny postavené na laciných lekačkách, ne tak komplikované jako artové počiny studia A24 – a napínavější než del Toro. Mike Flanagan už před lety pochopil, že v hororovém žánru se cítí nejlíp; usadil se v něm a upřel na něj veškeré svoje ambice. Výborně mu rozumí a chápe, co je jeho podstatou. I proto se mu podařilo nemoderní, skomírající gotický horor nejen vzkřísit, ale přiblížit ho současnému masovému divákovi natolik, aby se do něj absolutně zamiloval: jeho antologie The Haunting, zejména první řada Dům na kopci (The Haunting of Hill House, 2018), patří k nejpopulárnějším počinům Netflixu.
Po mnohaleté spolupráci ale scenárista a režisér, příznačně narozený v Salemu v Massachusetts, dává streamingovému gigantovi vale a odchází ke konkurenci. S hnízdem, jež z něj udělalo hvězdu a přední jméno na současné hororové scéně se loučí osmidílnou minisérií Pád domu Usherů (The Fall of the House of Usher, 2023), v níž sice pracuje se současným, aktuálním tématem, při tom se ale inspiruje nejslavnějšími povídkami z pera krále gotiky E. A. Poea.
Vítejte ve Flanaversu
Když Ryan Murphy v roce 2011 představil Murder House – první řadu antologie American Horror Story – vnesl do seriálové hororové tvorby svěží vítr. Moderní pojetí klasických žánrových tropů a scénář dostatečně chytrý na to, aby se nemusel bát udělat si místy legraci sám ze sebe v kombinaci se šťastnou rukou při výběru hereckého ansámblu udělalo z AHS absolutní žánrový hit a zároveň franšízu, která stále – pravda, již mnoho let spíše k vlastní škodě – přežívá (dvanáctá série vyšla v říjnu 2023).
Vedle normalizace queer témat a charakterů v mainstreamové televizní produkci je pro Murphyho opus typická práce se stále stejnou skupinou herců, kteří ale v souladu se samostatností příběhů jednotlivých sezón hrají pokaždé někoho jiného. Podobnou cestu volí právě i Mike Flanagan: mezi jeho stálice patří nejen jeho manželka, herečka Kate Siegel, ale také třeba Carla Gugino, Zach Gilford, Samantha Sloyan, Henry Thomas, T’Nia Miller, Rahul Kohli či Bruce Greenwood. Flanagan ale mají společnou i snahu modernizovat zaběhnuté žánrové postupy, vzdávat jim hold a zároveň na ně aplikovat vlastní invenci.
A zatímco pro Murphyho jsou klíčem k tomu primárně motivy související se sexualitou a LGBT+ komunitou, Flanagan ve svých seriálových duchařských historkách sází na budování napětí nikoliv skrze standardní jump scares, ale pomocí postupů typických pro psychologické thrillery a dramata. Obrazy, osobnosti svých protagonistů i jednotlivé části příběhů na sebe skládá v promyšlených vrstvách a odhaluje je pomalu, útržkovitě, často pomocí flashbacků či převyprávění již viděného z jiné perspektivy. Diváka tak drží neustále v pozoru: stačí mrknout a pointa je pryč.
Miláčku, vstávej, ve sklepě zase straší
Flanaganovým specifikem je, že si absolutně neláme hlavu s pravidly svých seriálových světů. Přízraky ze záhrobí v nich žijí v těsné blízkosti živých. Někdy jsou viditelné všem, jindy jen někomu, někdy vůbec nikomu. Dům na kopci je žánrovými fanoušky mimo jiné oceňován i skrze počet duchů, jež je při pozorném bližším pohledu možné vysledovat v zadním plánu: na sociálních sítích se z toho v době premiéry stala zábavná hra. Tito duchové v pozadí skutečně jen stojí, nic nedělají, nijak se neprojevují, prostě jsou jen neustále přítomni. V druhé části antologie The Haunting s názvem Záhadné sídlo Bly (The Haunting of Bly Manor, 2020) pak šel tvůrce ještě dál: řada jeho přízraků nejprve ani netuší, že už je na onom světě.
V aktuálním Pádu domu Usherů spojuje všechno dohromady a dobírá se k závěru, který sice jasně vykreslil už v The Haunting, tam se ale ztratil ve výrazně mysteriózním rámování. Flanaganovi duchové nejsou jenom otisky duší těch, kdo zemřeli, ať už přirozeně, násilně či pod vlivem nějakého nadpřirozeného působení. Mnohdy jsou zhmotněním naprosto všedních vnitřních strachů, úzkostí a obav, s nimiž na denní bázi bojujeme všichni.
Srdce na dlani
Zatímco v Domě na kopci je budova prolezlá nejrůznějšími démony pouze přístřeškem pro hlavního strašáka v podobě sebevraždou matky způsobeného, sdíleného rodinného traumatu a jeho roky neřešených následků, v Záhadném sídle Bly musí titulní hrdinka Dani (Victoria Pedretti) bojovat nejen s velmi hmatatelnými, pomstychtivými přízraky někdejších obyvatel odlehlé usedlosti, ale také s vlastní minulostí, která má formu temné mužské postavy se zářícíma očima. Křehká blondýnka s vykulenýma očima má tajemství stejně jako kdokoliv jiný: sžírá ji vina, přesto není zlá. Je plná pochybností, strachu, rozporů, ale i něhy a lásky.
Základem jakéhokoliv hororu, ne jen toho goticky laděného, jsou emoce. Strašidelné filmy mají útočit na divákovi nejnižší pudy, mají ho děsit, mají ho napnout k prasknutí, mají ho donutit bát se podívat se přes rameno a po příchodu z kina si ze všeho nejdřív všude v bytě rozsvítit. Aby se to povedlo, musí tvůrce daného filmu nabídnout skutečné, uvěřitelné emoce. Mike Flanagan to ví. Ještě lépe ale chápe, že aby produkt, jakkoliv masový a cílící na jakkoliv širokou cílovou skupinu, opravdu uspěl, musí v něm být srdíčko. Třeba jenom trochu, ale musí, aby působil autenticky, ne průhledně. A přesně to Flanagan nabízí: v Domě na kopci ještě celkem opatrně, v Záhadném sídle Bly trochu otevřeněji, v Půlnočním klubu – loňské adaptaci jeho oblíbených knížek z dětství – ještě vřeleji a v aktuálním Pádu domu Usherů doslovně, když divákům vchází do zlých snů obrazem mrtvé ženy, jíž v rozpárané hrudi bije srdce poháněné pouze pomocí elektrických impulzů.
Boj o moc: Spooky Edition
Roderick Usher (Bruce Greenwood a Zach Gilford) právě pochoval všech šest svých dětí: zemřely během čtrnácti dnů a brutálními způsoby, co na první pohled vypadají jako tragické nehody. Zkorumpovaný farmaceutický magnát, jenž svoje impérium vybudoval spolu s ambiciózní sestrou Madeline (Mary McDonnell a Willa Fitzgerald), k sobě povolá svou celoživotní nemesis, státního zástupce Auggieho Dupina (Carl Lumbly a Malcolm Goodwin), který by mocného muže rád viděl spravedlivě potrestaného za vše, co způsobil. Usher mu to chce umožnit: nabízí mu kompletní doznání ke všem svým zločinům, nejprve mu ale chce objasnit, co způsobilo zkázu jeho rodu. V celé věci totiž figuruje záhadná Verna (Carla Gugino), která podle záběrů z bezpečnostních kamer s dětmi Usherovými tráví poslední chvilky těsně před smrtí. Její skutečnou totožnost ale nikdo nezná.
Už v kritiky oceňované Půlnoční mši (Midnight Mass, 2021) se Flanagan odklonil od gotiky a prozkoumal vody folk hororu, v němž děs a hrůza vycházejí primárně ze střetu s uzavřenou, svébytnou komunitou uznávající hodnoty zcela odlišné od hodnot vnějšího moderního světa. V příběhu odlehlého ostrova, život jehož obyvatel naruší příchod nového kněze (Hamish Linklater) slouží nadpřirozené jevy pouze jako katalyzátor: skutečným záměrem je prozkoumat, jak se lidské chování a morálka proměňují v izolaci a tváří v tvář smrtelnému nebezpečí a tematizovat touhu po životě věčném skrze víru a náboženství. Snad dílem osudu se pak produkce minisérie (samotný námět Flanagan zpracovával už od roku 2010) sešla s covidovou pandemií, která všechny tyto motivy zaktualizovala a donutila nás o nich přemítat na denní bázi.
V Pádu domu Usherů Flanagan pracuje s ještě současnějšími tématy: podobně jako Zabiják bolesti (Painkiller, 2023) odkazuje k vleklé opioidové krizi v USA a podobně jako Bílý lotos (The White Lotus, 2021 – 2024) nechává nahlédnout do osobních vrtochů bohatých, jejichž životní styl a choutky jsou nejen pochybné, ale pro běžného člověka zcela nepochopitelné. Nejvíce paralel ale Usherové sdílí s Bojem o moc (Succession, 2018 – 2023): v centru minisérie stojí klan vlivných miliardářů, kterému pevnou rukou vládne obávaný patriarcha – a děti se perou o jeho peníze, uznání a lásku. V Armstrongově seriálovém hitu mnoho duchů nefiguruje, v Pádu domu Usherů Flanagan nadpřirozeného hybatele událostí využívá, jeho vykreslení dynamiky v dysfunkční rodině narcistů ale není o nic lacinější nebo méně trefné.
Nicméně, Boj o moc je vrcholné dílo současné quality TV postavené na brilantně napsaných postavách a skvělém scénáři. Jeho síla tkví v dokonalé simulaci nahodilosti a nepředvídatelnosti lidského jednání. Pád domu Usherů pro něj není konkurencí, to ale ani nebyla Flanaganova ambice. Oproti antologii The Haunting, která je v podstatě temně strašidelnou pohádkou, jsou Usherové určitě vyzrálejším dílem. Vystupují z romanticky gotického oparu autorova standardu a jsou pro jeho tvůrčí dráhu logickým posunem vpřed.
Zároveň je to ale pořád horor a pořád je to Flanagan. Motivů, které na sebe režisér tentokrát vrší poněkud divoce, je mnoho, a minisérie tak místy působí přeplněně. Ve finále ale funguje jako důstojné rozloučení. Flanagan na Netflixu dospěl; další působení přesouvá pod hlavičku Amazonu, kam odchází spolu se svým dvorním producentem Trevorem Macym vytvořit seriálovou adaptaci Temné věže. A už příští rok bychom měli vidět jejich další společný projekt: film podle Kingovy povídky Chuckův život (The Life of Chuck, 2024) s Markem Hamillem a Tomem Hiddlestonem v titulních rolí.
Přihlaste se k odběru newsletteru KATMAG a všechny nové články i podcasty vám budou chodit rovnou do mailu.
Baví vás, co jste si právě přečetli? Tak to sdílejte.
Sledujte KATMAG také na Twitteru a na Instagramu.