Vetřelec: Romulus věší spoustu pozlátek na rigidní kostru klasiky
Fede Álvarez do sci-fi ságy Vetřelec přináší svůj osobitý styl, zároveň se ale pořád musí držet notiček starých už skoro půl století.
Urugvajský režisér Fede Álvarez, který v roce 2013 resuscitoval kultovní hororovou sérii Evil Dead, se vrací s novým dílem série ještě zásadnější. Jeho Vetřelec: Romulus (Alien: Romulus, 2024) divákům představuje osudy Rain (Cailee Spaeny) a Andyho (David Jonsson), dvou sourozenců a korporátních otroků živořících na jedné z nesčetných planetárních kolonií. Nyní ale mají šanci zvrátit osud: když se s několika dalšími přáteli dostanou na opuštěnou vesmírnou stanici a ukradnou z ní kryogenické komory, mohou se vydat na dlouhou cestu mezi hvězdy za lepším životem. Vzácný lup ale není to jediné, co je na stanici Romulus čeká.
Korporátní kalkul pro všechny demografie
Vetřelec: Romulus se víc než kterýkoliv jiný díl série zaměřuje na krutost a chamtivost fiktivní megakorporace Weyland-Yutani, pro niž je lidský život jenom další nahraditelnou komoditou. Ve scéně z úvodu filmu, kde si horníci do nebezpečného dolu namísto futuristického vybavení nesou doslova kanárka v kleci, se pak kritika nezkroceného kapitalismu stává skoro až satirickou. Romulus je přitom ale sám produktem obrovské korporace, která se jeho prostřednictvím snaží za každou cenu zavděčit jak skalním fanouškům, tak i příležitostným divákům. A to aniž by se zároveň musela pouštět na tenký led vyloženě nových nápadů.
Fede Álvarez je zručný hororový režisér, který dokáže skvěle pracovat s intenzivním napětím i syrovou a místy až exploitační brutalitou. Právě tím se prosadil v remaku Lesního ducha (Evil Dead, 2013) a později i autorském filmu Smrt ve tmě (Don’t Breathe, 2016). S tím Vetřelec: Romulus ostatně sdílí i určité narativní body; ve Smrti ve tmě se totiž skupina mladých zlodějů namísto opuštěné vesmírné stanice rozhodla vykrást opuštěný dům, kde na ně nečekal děsivý vetřelec, ale děsivý Stephen Lang.
Álvarezův cit pro vytváření napětí je nezpochybnitelný, v nejnovějším Vetřelci je ale zároveň až moc často nahrazován právě výraznou brutalitou, která dokáže spíše šokovat, než dlouhodobě děsit. Nechybí ani standardní kalkul moderních studiových hororů, který upřednostňuje hlasité lekačky na úkor postupného budování tísnivé atmosféry, a který v rámci zachování svižného tempa krátí cyklus zrození nového vetřelce z desítek hodin na pouhé minuty. A kdyby snad mladší generaci diváků měla mimozemská stvoření H. R. Gigera připadat až moc zastaralá, nechybí představení zcela nové příšery jak vytržené ze světa moderních internetových creepypast.
Ve snaze zavděčit se naopak zarytým fanouškům ságy pak Romulus nabízí řadu nejrůznějších odkazů – od hlášek přes rekvizity nebo hudební motivy až po konkrétní scény. Určité uznání si snímek rozhodně zaslouží za oddanost autentickému retrofuturistickému prostředí původních filmů i za fakt, že kromě prvních dvou nejoblíbenějších filmů hrdě zmiňuje i ostatní, často kontroverzní díly série. Za co už si ale tak velkou pochvalu nezaslouží, je digitální oživení jedné klasické postavy, které je nejen z technologického hlediska extrémně nedotažené, ale z hlediska etického i poměrně morbidní.
Krize středního věku hororových franšíz
Vetřelec není jediná klasická hororová série, která se snaží vzbudit zájem nového publika. Podobnou výzvu v posledních letech řešily třeba i franšízy Predátor prostřednictvím snímku Kořist (Prey, 2022) nebo Evil Dead filmem Smrtelné zlo: Probuzení (Evil Dead Rise, 2023). Předloňská Kořist k tomuto problému přistoupila minimalistickým návratem ke kořenům původního Predátora (Predator, 1987) a převyprávěla jej novou optiku a v novém zasazení. Loňské Smrtelné zlo pak vzalo pouze základní koncept kultovní hororové série a přisvojilo si ho nejen v novém prostředí, ale i se zcela novými příběhovými motivy.
Oproti tomu Vetřelec: Romulus se v tomto ohledu snaží o hned několik věcí současně. Zpočátku nabízí relativně čerstvou zápletku s nejrůznějšími pozlátky pro nové i staré diváky, nakonec ale stejně sjede zpátky na rigidní koleje původní klasiky Ridleyho Scotta. I přes Álvarezovu osobitou režii, solidní herecké výkony a pár řemeslně zajímavých sekvencí tak film ve výsledku opravdu připomíná jenom další přesně vypočítaný produkt, jehož primární direktivou je zajistit relevanci dané značky pro současnou dekádu.
Vetřelčí prequel Prometheus z roku 2012 je dodnes považován za jeden z nejkontroverznějších dílů celé ságy. I přes všechny jeho nezpochybnitelné problémy se mu ale nedá vytknout, že se alespoň snažil o něco originálního. Že se pokoušel zjistit, kam dál by šlo svět Vetřelce ještě posunout. Vetřelec: Romulus naopak ukazuje, jak nesmírně omezený tento svět dokáže být, pokud je svou mateřskou společností vnímán pouze jako značka. Jako nahraditelná komodita, se kterou korporát nemá větší ambice, než že ji jednou za pár let opráší pro věrné fanoušky a přeleští pro nové publikum.
Přihlaste se k odběru newsletteru KATMAG a všechny nové články i podcasty vám budou chodit rovnou do mailu.
Baví vás, co jste si právě přečetli? Tak to sdílejte.
Sledujte KATMAG také na Threads a na Instagramu.
 | A guest post by
|