Všechno nejlepší přeje Muž pod schody
Vizuální mistr Oz Perkins zas o něco lépe balancuje mezi artem a diváckou zábavou. Longlegs je creepy fun, která chvílemi šlape vodu, fanoušky Nicolase Cage ale potěší.
„Nejděsivější horor dekády“ se s pravidelností objevuje jednou za pár let a tentokrát to padlo na snímek Longlegs režiséra Osgooda Perkinse. Mysteriózní krimi thriller s nádechem satanistického hororu sleduje mladou agentku FBI Lee Harker (Maika Monroe), která odhalí nejen senzibilní schopnosti, ale i osobní vazbu se sériovým vrahem Longlegsem (Nicolas Cage). Hra na kočku a na myš nabírá nečekané obrátky spolu s tím, jak se Lee noří hlouběji nejen do Longlegsových šifrovaných vzkazů, ale také do vlastní rodinné historie a především zákrutů vztahu se svou matkou Ruth (Alicia Witt).
Uvedení čtvrtého celovečerního Perkinsova filmu provázela podmanivá marketingová kampaň, postavená na záhadné podobě k nepoznání namaskovaného Cage. Tvárná hollywoodská hvězda navíc uvedla, že se v rámci přípravy na roli hodně soustředila na svou zesnulou matku, tanečnici a choreografku Joy Vogelsang – chtěla napodobit její hlas, projev i pohyby. Symbolické propojení se světem zesnulým perfektně zapadá do ducha Perkinsovy tvorby: syn legendárního Anthonyho Perkinse se ve svých filmech okultismem zabývá dlouhodobě a například gotická slow burn duchařina I Am the Pretty Thing That Lives in the House z roku 2016 je přímo inspirovaná seancí, v jejímž rámci se Perkins snažil svého otce kontaktovat.
Ďábelské pařáty svírají i Lee Harker, která je v pátrání po Longlegsovi přesvědčená, že zločiny, jež páchá, nepáchá sám. Propadá se do obsesivní spirály a přirozeně pracuje s myšlenkami, které by ve standardní detektivce její okolí zpochybňovalo do doby, než by dostalo hmatatelný, případně viditelný důkaz. Perkins se příliš nezabývá detaily detektivní práce ani logickými souvislostmi a bez urážky a dalšího komentáře předkládá také fakt, že kriminalistka s nadpřirozenými schopnostmi v seriózním artovém hororu působí lacině.
Ve všech svých dosavadních filmech – nejvýrazněji v emancipační variaci klasické grimmovské pohádky Mařenka a Jeníček v lese hrůzy (Gretel & Hansel, 2020) – Perkins dokázal, že je mistr obrazu a výtvarná stránka filmu pro něj znamená hodně, z jeho tvorby ale zároveň čpí nadšení pro řemeslo a fanouškovský zápal. Jeho cílem není vytvářet vyprázdněnou nabubřelost, v níž forma vítězí nad vším ostatním za každou cenu; pokouší se o vysoce estetickou, sofistikovanou, ale zároveň srozumitelnou studii nakažlivé povahy zla.
Přesto se zdá, že v Longlegsovi především do jednoho exponovaného balíčku shrnul dobré nápady, které již jednou předvedl, aby jim konečně dopřál dostatek pozornosti. Vedle zjevných odkazů na Sinister (2012) nebo Horor v Amityville (The Amityville Horror, 2005) je v novince jasně čitelný i otisk Perkinsova debutu The Blackcoat's Daughter (2015), který jen posiluje obsazení démonické Kiernan Shipka do vedlejší, nicméně zásadní role jediné přeživší Longlegsova řádění. V kombinaci s již poněkud vydýchanými žánrovými postupy, jako je například dělení do kapitol či časté využívání slow zoomu, výsledek působí stagnujícím dojmem – místo očekávaného posunu, jaký vidíme například u Perkinsova žánrového kolegy a přední osobnosti současného elevated hororu Ariho Astera.
Na druhou stranu, právě s Asterem, respektive jeho posledním snímkem On se bojí (Beau is Afraid, 2023), pojí Perkinse na seriózní horor až nemístná dávka humoru. Longlegs nezpůsobuje záchvaty smíchu, zároveň je ale prošpikovaný úsměvnými narážkami, které odlehčují lezavě mrazivou atmosféru opepřenou brutálními goreovými momenty a dělají snímek přístupnějším. Perkins byl, je a bude estét, v jeho mysli ale divák a jeho zážitek zůstávají na prvním místě. Není to samozřejmé.
Longlegs tak je zajímavým příspěvkem do diskuze o hranicích mezi uměním a zábavou v současné kinematografii. Tu ostatně celou svojí kariérou vydatně přiživuje i sám představitel Longlegse Nicolas Cage. Prodloužená ruka Muže žijícího pod schody je pitoreskní postavičkou, která umí pobavit i děsit. Pod silným nánosem make-upu a téměř komickou maskou nechybí ani osobnostní vrstvy a při delším zamyšlení Longlegs rozhodně patří k odpudivějším filmovým padouchům. Jeho podobnost s Buffalo Billem z Mlčení jehňátek (The Silence of the Lambs, 1991) není pouze vizuální.
Perkins v tuto chvíli připravuje další hororový projekt: ve filmu The Monkey (2025), natočeném na motivy povídky Stephena Kinga, budou hrát Theo James, Elijah Wood a Tatiana Maslany. Dveře do vyšší ligy jsou otevřené a už jen fakt, že snímek produkuje James Wan – muž, který před lety celý hororový žánr vyhrabal z obří hromady popela – působí hodně lákavě.
Pokud chcete Osgooda Perkinse, ale třeba i Nicka Cage poznat lépe, přijďte ve středu 21. srpna od 19 hodin na speciální předpremiéru Longlegse do kina Lucerna. Film uvedeme já a kolega Timon Láska, po skončení projekce bude následovat diskuze. Vstupenky si můžete koupit tady.
Přihlaste se k odběru newsletteru KATMAG a všechny nové články i podcasty vám budou chodit rovnou do mailu.
Baví vás, co jste si právě přečetli? Tak to sdílejte.
Sledujte KATMAG také na Threads a na Instagramu.
Největším problémem tohohle snímku byla absence děsu. Vizuálně a atmosférou zážitek, kterému podráží nohy až příliš průhledná zápletka, nevyužití potenciálu hlavního antagonisty a neuspokojivá zmiňovaná nestrašidelnost. Hlavní herečka mě ale bavila beze zbytku.