Vzpomínáme s láskou: Černé Vánoce
Jak vánoční dárek v podobě masakru kolejního sesterstva navždy změnil hororový žánr.
Tak jako Arian vzpomínal na neprávem opomíjenou, antikapitalistickou kultovku Strašidelné Vánoce (Scrooged, 1988), budu se dnes věnovat ve své době rovněž nedoceněnému a dnes mírně zapomenutému snímku. Kritici ho po uvedí strhali za vyobrazení neopodstatněného a bezvýznamného násilí. Ve Spojených státech propadl, kvůli možné konotaci s etnickou hororovou odnoží blaxploitation musel v distribuci dokonce změnit název. S láskou si zavzpomínáme na Černé Vánoce (Black Christmas, 1974) Boba Clarka, které nečekaně (a trochu nechtěně) položily základy slasheru.
V první polovině 70. let nebyl slasher, hororový subžánr zachycující chladnokrevné vraždění nebohých teenagerů rukou většinou maskovaného zabijáka s konkrétní traumatickou motivací, ještě ani v plenkách. Za jeho neformální zrod veřejnost často považuje až Halloween (1978). Obrovský komerční i kritický úspěch řádění Michaela Myerse dokázal v hollywoodských studiích obnovit důvěru ve skomírající a převážně v nezávislé produkci vznikající žánr, což potvrdil i fakt, že John Carpenter pracoval s velmi omezeným rozpočtem.
Odstartoval tak vlnu nízkorozpočtových následovníků, ze které vzešly legendární série Pátek třináctého a Noční můra v Elm Street, kvalitní atmosferické přírůstky typu Vrah Rosemary (The Prowler, 1981) nebo již tehdy speciální slashery pohrávající si s aplikací vlastních filmařských standardů – jako například The Burning (1981) nebo Letní tábor hrůzy (Sleepaway Camp, 1983).
Mrazivě tichá noc
Byly to ale právě kanadské Černé Vánoce (a Psycho Alfreda Hitchcocka z roku 1960), bez kterých by Halloween nikdy nevzniknul. Tenhle, do té doby opravdu netradiční, vánoční příběh už čtyři roky před Carpenterovou vražednou symfonií totiž představil některé formální subžánrové prvky. Hned v úvodní scéně sledujeme svátečně ozdobený sorority house v univerzitním městečku kdesi v Americe. Kamera se ale začíná pohybovat, a za zvukového doprovodu nepříjemného, intenzivního dýchání divák očima nezvaného návštěvníka společně s ním proniká nezajištěným oknem do domu obývaným kolejním sesterstvem.
S většinou jeho členek se hned seznámíme: je tu paní domu Mac (Marian Waldman), divoká Barb (Margot Kidder), tichá a nesmělá Jess (Olivia Hussey) a také Clare (Lynne Griffin), o které se ale moc dozvědět nestihneme – už po několika minutách končí s hlavou v igelitovém obalu na kabáty. Zbytek žen ještě před začátkem celovečerního teroru absolvuje několik oplzlých telefonátů, v nichž jim střídající se mužský a ženský hlas kromě brutálního sexuálního násilí slibují také bolestivou smrt.
Formální slasherové prvky v Černých Vánocích reprezentuje primárně kamera: Reginald H. Morris v průběhu děje přepíná z klidného, občas statického pozorování obyvatelek domu do záběrů z první osoby, zachycených právě z pohledu zabijáka. Samotné vraždy, jak je pro rané slashery typické, se většinou odehrávají mimo zorné pole diváctva, a tvůrci tak „těžkou práci“ nechávají na něm a jeho představivosti. Pracují se skrytým terorem, fungujícím na základě kombinace sugestivního zvukového doprovodu a klasických žánrových detailů, jako je třeba obraz třesoucích se nohou oběti, kterou někdo právě škrtí.
Smějou se ti poldové? Založíme rodinu!
Mnohem zajímavějšími se tak stávají mimožánrové režijní akce. Kamenem úrazu mnoha následovníků Černých Vánoc bylo, že se nastavených (sub)žánrových formalit držely jako tonoucí stébla, a jejich výsledná podoba tak byla pouhým recyklovaným produktem s obměněnými postavami vraha a jeho obětí. Bob Clark měl ale v kombinaci všemožných žánrových specifik volnou ruku, a proto se Černé Vánoce pyšní maximální diváckou přístupností: na rozdíl od svých soukmenovců Clark už od počátku cílil na širokou distribuci, které by s využitím tehdy v okrajových diváckých skupinách oblíbených prvků explicitního násilí či širokospektrálního užití gore efektů nemohl dosáhnout. I přesto, že se držel zpátky, byl nicméně jeho film kritizován za přílišnou násilnost; úspěchu a oblíbenosti v Kanadě to ale nezabránilo.
Režisér tak obratně pracuje například se společenskou kritikou konzervativních společenských postupů, od kterých velmi pomalu liberalizovaná společnost Spojených států, ještě se vzpamatovávající z následků války ve Vietnamu, teprve upouštěla. Po zmizení Clare její spolužačky ze strany policie zažívají jen výsměch a nedůvěru, studentka si podle nich totiž „jen někde užívá zakázaného románku“. Vážně je začnou brát až poté, co jiný, zdánlivě nesouvisející případ ztracené holčičky v parku vyústí v nález jejího mrtvého těla. Stejnou měrou do reprodukce patriarchálních stereotypů přispívá i otec Clare, kterého zprvu zajímá pouze to, jestli jeho dcera nežije v domě plném volných mravů.
Zdaleka nejsilněji se ale tyto stereotypy projevují na vztahu Jess a jejího přítele. Zatímco upjatý Peter (Keir Dullea) se potýká se ztrátou motivace při studiu hudební konzervatoře, ambiciózní Jess její životní plány naruší nečekané těhotenství. Její rozhodnutí podstoupit interrupci ale Peter odmítá přijmout, pod vlivem vlastních studijních neúspěchů tlačí Jess do ukončení studia a založení rodiny. Naléhání ale na Jess neplatí, Peter proto ztropí i před ostatními členkami sesterstva téměř násilnou scénu, která následně režii pomůže udělat z něj v očích žen i policie hlavního podezřelého. Jenže další studentky postupně mizí, a jakkoliv hororový fanoušek očekává vrahovu závěrečnou konfrontaci s final girl, tedy poslední přeživší ženskou protagonistkou, dočká se jí ve velmi výstřední, neúplné a zdaleka ne uspokojivé podobě.
Temné (ne)odhalení
Na rozdíl od jiných slasherů je vrah v Černých Vánocích většinu času v ústraní, nedisponuje maskou ani jednou charakteristickou zbraní. Jeho přízemnost a celková mystifikace přidává atmosféře v domě sesterstva na tísni a věrohodnosti, stupňování teroru na dívkách je skoro hmatatelné. Zabiják navíc i v úplném závěru zůstává anonymizován, jeho motivace skončí neodhalena a můžeme tak jen spekulovat, proč se náhodný člověk rozhodl dát skupině univerzitních studentek vánoční dárek v podobě masakru.
Odhalení vrahovy identity přinesl až remake (Black Christmas, 2006) z rukou režiséra solidního, ale polozapomenutého Krysaře Willarda (Willard, 2003) Glena Morgana. Jeho Černé Vánoce na originál spíše navazují, než by se jej snažily přetvořit – vrahovi kromě osobnosti dodávají i hrozivý background. Kouzlo prvního snímku se ale se právě kvůli tomu vytrácí, a tak moderní Černé Vánoce, které se svezly na obřím úspěchu předělávky Texaského masakru motorovou pilou (The Texas Chainsaw Massacre, 2003), nedokázaly nabídnout nic kromě těžko zapomenutelného pojídání očí.
Přihlaste se k odběru newsletteru KATMAG a všechny nové články i podcasty vám budou chodit rovnou do mailu.
Baví vás, co jste si právě přečetli? Tak to sdílejte.
Sledujte KATMAG také na Threads a na Instagramu.
 | A guest post by
|
♥️♥️